Pá 19. července    slaví: Čeněk



Kategorie: Novinky, Povídky

Chůva v akci aneb jak to bylo doopravdy

Hl.postavy: Voldemort, Harry Potter, Balius Potter
Žánr: parodie
Přístupnost: není omezeno
Věnováno: Eillen
Beta-reader: Eillen

Obsah: Voldemort zabije Harryho rodiče a následně použije kletbu i na Harryho. Jak to ale dopadne, když zůstanou oba dva naživu? Co doopravdy zabije Toma, když tak neučiní smrtelná kletba?

Za bouřlivé temné noci se po malé ušlapané uličce ploužila postava zahalená v kápi. Nebylo jí vidět do obličeje, neboť černá kapuce a bílá maska zatemnily vše. Našlapovala tak potichu, jakoby vůbec nepatřila do tohoto světa. Jakoby to vůbec nebyl člověk, nýbrž duch.

Silný vítr bičoval do okolních domů a stromy vyvracel z kořenů. Vichřice, která najednou pohltila malou vesnici, byla neúnosná. Pohrávala si se vším, co nebylo připevněné k zemi. Házela s popelnicemi i dřevěnými lavicemi. Vše zastínil déšť padaného listí, které se dostalo do spáru toho hurikánu.

Kdyby někdo opustil bezpečí svého domova, určitě by větru podlehl a přidal se ke svému létajícímu majetku. Avšak postava v kápi našlapovala tak lehce, jakoby se jí vítr vyhýbal.

To stvoření budilo dojem, jakoby si vůbec ničeho nevšiml, a jen si tak našlapoval za krásného podzimního počasí.

Postava došla k velkému obytnému domu. Před ní se nyní tyčila vysoká kamenná zeď, v jejímž středu se vyjímala masivní železná brána. Postava se neobtěžovala použít zvonek, jenž byl upevněný na zdi, pod nápisem Potterovi. Ležérně pozvedla svou ruku, ve které držela dřevěný proutek z černého dřeva. Něco zasyčela a brána najednou zmizela.

Postoupila dál a namířila si to k domovním dveřím. Opět pozvedla ruku a jediným mávnutím vyrazila dveře. Ty se s ohromující ránou rozletěly na několik částí a průchod byl nyní volný.

Z domu se ozvaly dva vystrašené hlasy a následně pláč dítěte. Na to postava zareagovala chladným hlasitým smíchem a vstoupila dovnitř.

Cestu jí však zatarasil vysoký muž v tmavě modrém hábitu s černými vlasy a kulatými brýlemi na očích. V ruce držel kus dřevěných dveří a byl připravený bránit sebe i svou rodinu. V očích měl však výraz zděšení.

Nově příchozí znovu vydal hlasité heknutí, které bylo zjevně smíchem a namířil svou hůlku na hruď toho muže. „Opravdu si myslíš, že mě dokážeš zastavit kusem obyčejného dřeva, Pottere?“ nechal se slyšet. Z jeho ledového hlasu čišela taková hrůza, až se muž zachvěl. Dále však stál tváří v tvář nezvanému hostu a tiskl kus dřeva.

„Zabijte mě, ale mou rodinu ušetřete,“ vyslovil prosebným hlasem. Avšak opětovný smích potvrdil, že nově příchozí postava jeho nabídku neakceptuje. Naopak, zamávala hůlkou a dřevo z mužovy ruky vyletělo dříve, než si vůbec stačil všimnout co se to děje.

„Nepřišel jsem s tebou vyjednávat, Pottere. Přišel jsem si pro tvého syna,“ zasyčela postava a postoupila blíže. Muž jménem Potter se ani nepohnul. Jakoby chtěl vlastním tělem zabránit tomu člověku ve vstupu.

„Nebuď směšný,“ špitla postava. Nato se ze shora ozval hlas Potterovi ženy.

„Jamesi, co se děje?“ křičela zoufalým hlasem.

„Lilly, vezmi Harryho a uteč. Je ta…“ Větu už však dokončit nestihl. Jeho tělo se obalilo do zeleného oblaku a padlo bezvládně k zemi. Světla v Jamesových očích se navždy vytratila.

„Né!“ zaječela znovu žena. Nově příchozí k ní pozvedl hlavu. Stála na konci schodiště  a zničeně se opírala o zábradlí. Její uplakané oči spočívaly na těle jejího manžela.

„Vydej mi Harryho a nic se ti nestane,“ promluvila postava.

Lilly sebou polekaně škubla. Odtrhla zrak od Jamese a podívala se na toho vraha. Celé její tělo se chvělo strachy. Neváhala ani vteřinu, otočila se a utíkala přes odpočívadlo do zadního pokoje.

Postava se znovu uchechtla, překročila tělo Jamese Pottera a pomaličku vystoupala po schodech nahoru. Slyšela, jak žena uvnitř pokoje sune s nábytkem a snaží se zabarikádovat. Stále byl zevnitř slyšet dětský pláč.

Muž v kápi počkal, až žena přisune ke dveřím poslední nábytek a následně jedním švihnutím nechal dveře vyletět do povětří. Z nábytku zbyly jen třísky, které byly poházené po pokoji. Lilly Potterová vyděšeně zírala kolem sebe a v náručí tiskla svého jednoročního synka.

„Ne, prosím. Harryho ne. Jeho ušetři,“ prosila žalostně a z očí se jí kutálely slzy. Stejně jako její manžel, neměla u sebe hůlku.

„Ty zemřít nemusíš, chci jen jeho,“ promluvil muž a posunkem ukázal na dítě. Lilly se instinktivně otočila, aby svým tělem nemluvně ochránila.

„Jsi pošetilá,“ ozval se znovu ledový hlas. „Ustup,“ poručil. Lilly naposledy políbila Harryho na čelo a posadila jej k postýlce. Sama se otočila a stoupla si před něj. V očích odhodlání chránit svého synka i za cenu vlastního života.

„Měla jsi na výběr. Nyní budeš následovat svého manžela,“ řekl a v tu chvíli Lilly Potterovou obalil stejně zelený dým, který pohltil i Jamese. Její tělo dopadlo vedle vyplašeného Harryho.

 

* * *

 

Harry seděl vedle těla své maminky a vyděšeně koulel očima. Najednou se začal nadechovat, až se jeho tvář zbarvila do červena a jeho oči se ještě více vypoulily.

„Ne, to nedělej…,“ zašeptal zkoprnělý Tom Raddle, alias Voldemort a v očích se mu poprvé objevil výraz zděšení.

Jeho obavy se však naplnily. Jakmile chlapcův obličej nabyl i modrou barvu, otevřel pusu do kořán a začal hlasitě ječet, až všem v okolí několika metrů vstávaly chlupy na celém těle.

„Dost, dost, prosím…,“ žadonil Voldemort a prsty si cpal do napodobenin svých uší. Originálů se zbavil již před léty. Kapuce mu sklouzla z hlavy a odhalila popelavě šedou lebku, červené oči, umělé uši a štěrbiny místo nosu.

Jakmile si toho Harry všimnul, přestal ječet. Jeho malá očička se koukala na to holohlavé stvoření, které stálo před ním a snažilo se zastrčit kapesník do svých uší. Nato se zakřenilo a vydalo hlasité: „Gheee.“

Voldemort opět zkoprněl. Tak ono se mi to směje? Já tady šílím bolestí a on se mi vysmívá? To by tak ještě scházelo. Zuřil. „Dost,“ vykřikl. Dítě utichlo, stále jej však sledovalo.

„Ničíš mi mé plány, hochu. Je mi to opravdu líto, protože pocházíš z kouzelnické rodiny, avšak jsi pro mě hrozbou. Musíš zemřít,“ řekl hrůzu nahánějícím hlasem a namířil na dítě hůlku. To chvíli jen koukalo, ale nakonec se znovu začalo řehnit.

Chlapcova sladká líčka zrůžověla a na Temného pána, nejobávanějšího černokněžníka té doby, vycenil svých pět zubů. V jasně zelených očích se leskly jiskřičky radosti.

No to snad ne! Jak ho mám sakra zabít, když se na mě takhle culí?Vyděsil se. Prostě se na něj nedívej a udělej to. Je to otázka několika pikosekund. Jen zašeptej ona slova a bude po všem. Radilo mu jeho druhé Já. Jenomže on mi mává…. Udělej to…. Nemůžu…. Jsi nejobávanější černokněžník této doby. Každý se tě bojí, tak v čem je problém. Už jsi zabil dost lidí. I dětí. Tak to udělej znovu… Dobrá

Voldemort se snažil nedívat se do těch zářivě zelených očí a namířil přímo na chlapcovu hruď. Následně vyslovil ona slova a z jeho hůlky vystřelil proud zeleného světla. Narazil přímo do chlapce, kterého to odhodilo dozadu.

Konečně mohl otevřít oči. Spatřil převrácenou dětskou postýlku, pod kterou vyčnívala dětská nožička. Všude byl klid. Jen jeho zrychlený dech protínal ticho. Na jeho tváři se začal rýsovat vítězoslavný úsměv. Posléze propukl v hlasitý smích.

V tu chvíli se ale ozvalo ještě něco. Něco, co mu způsobilo kolaps celého těla a utlumilo smích. Dětský řev se znovu ozval, tentokrát ještě hlasitěji a hrůzostrašněji.

Do Toma jakoby blesk uhodil. Nemohl se pohnout, nemohl se nadechnout. Nemohl prostě nic. Jen tam tak stál s hůlkou v ruce, která nyní spočívala bezvládně podél jeho těla. V očích se mu zračilo zděšení. Co to k sakru znamená. Má být mrtvé. Já ho zabil. Ta kletba ho určitě zasáhla.

Z pod postýlky se ozýval uši drásající jekot nemluvněte. Bylo vidět, jak se snaží dostat se ven. Jeho nožička, která jako jediná nebyla uvězněna, sebou škubala a házela. Tohle už nemůžu poslouchat. Znovu uvedl v chod svou končetinu a hůlkou chtěl na místnost použít utišující zaklínadlo. Nefungovalo to však. Dítě nemohla umlčet ani ta nejsilnější kletba z černé magie. Jeho síla byla mocnější.

Voldemort si znovu vecpal do uší kapesníky a rozešel se k postýlce. Musel prostě zjistit, co se to děje. Proč jeho kletba neúčinkovala tak, jak by měla. Odhodil postýlku a spatřil chlapce, jak sebou na zemi škube, pusu do kořán a obličej celý modrý.

„Už buď zticha,“ křikl Tom, ale nebylo mu to nic platné. Harry ve své činnosti pokračoval.

Otočil řvoucí dítě obličejem k sobě. Všiml si, že se mu na čele objevila řezná rána. Byla to rána ve tvaru blesku, ze které vytékala krev. To že mu způsobila moje kletba? Moje nejlepší a nejoblíbenější smrtící kletba? Tomu nevěřím…

 Dítě ne a ne utichnout. Chvíli se nadechovalo a poté spustilo opět ten nervy drásající řev, který se rozléhal celým domem. Bylo to, jako by se z bradavického jezera vynořilo tucet jezerních lidí a začaly sborově zpívat. Tom už byl na pokraji zhroucení.

Musím zjistit, proč má kletba neúčinkovala. Proč je ten usmrkanec stále naživu.Přemítal si v hlavě. Tohle není možné. Nemůže mít přece nadpřirozené magické schopnosti, když ještě neumí ani žvatlat. Snažil se nevšímat si toho příšerného dětského křiku a nepřítomně chodil po pokoji. Musím to zjistit. Posléze si vyhrnul rukáv a hůlkou se dotkl vypáleného Znamení Zla.

„Dobře, dobře… já ti to zahojím, ale už neřvi!“ promluvil k dítěti prosebným hlasem. To jsem to ale dopadl. Já, vznešený lord Voldemort a prosím usmrkaného, uřvaného malého spratka.

Tom pozvedl svou hůlku a párkrát jí projel přes řeznou ránu na Harryho čele. Bohužel, ani toto zaklínadlo nefungovalo. Rána se nezahojila, avšak ani neprohloubila. Jakoby mu hůlka najednou začala stávkovat. Co s ní je? Ta hůlka zabila tolik lidí, že mi na ně nestačí všechny prsty na mých čtyřech končetinách. Tak proč nefunguje na jedno malé děcko.

Poprvé za dnešní večer jej přepadla panika. Klečel u řvoucího nemluvněte a zíral na svou hůlku. Nemohl pochopit, proč najednou nefunguje. Vždyť před chvilkou zabila jak matku, tak otce. Se strachem v očích ji namířil na plyšového medvěda, který seděl na poličce opřený o zeď.

„Accio,“ zašeptal, jako by se bál použité formule a čekal. Nebyla to ani vteřina, ale jemu to připadalo jako věčnost. Klečíce očekával, zdali se k němu medvěd opováží jít. A stalo se. Přivolávací formule opravdu na medvěda fungovala a on teď spočíval v sevřené pěsti nejobávanějšího černokněžníka, lorda Voldemorta.

„Teď funguješ, co!“ řekl vztekle a díval se do malých korálek, které měl medvídek namísto očí. Z jeho nynější činnosti jej však zase něco vyrušilo. I když to snad není možné, řev dítěte byl silnější.

Jeho hlava třeštila, jako by do ní někdo mlátil dřevěným trolím kůlem. Voldemort se i s medvídkem usadil na opačné straně pokoje a vyčerpaně se opřel o zeď. Rukama se držel za hlavu a tiše sténal.

Netrvalo ani deset minut a ze zdola se ozvaly hlasy. „Pane? Můj pane, jste tady?“ zaslechl ženský křik. No sláva…

Rychle vyskočil na nohy a šel naproti své Smrtijedce. „Tady, nahoře Bello,“ zavolal na svou nejvěrnější služebnici, Bellatrix Lestrangeovou. Ta se v mžiku objevila přímo naproti němu.

„Volal jste, pane?“ zeptala se nejistě a rukama si zacpávala uši. „Co je to za křik?“

„Pojď,“ řekl jediné slovo lord Voldemort a pokynul své Smrtijedce, aby jej následovala.

Jakmile došli do dětského pokoje, Bellatrix se stáhl obličej do odpudivé grimasi. Překročila Lilliino tělo a zastavila se u řvoucího dítěte. „To je ten spratek? Potter?“ zeptala se s neskrývaným odporem.

„Ano,“ odpověděl ihned Temný Pán. „To je Harry Potter. Jeho rodiče jsem zabil, ale vidíš tohle?“ ukázal na řeznou ránu na Harryho čele. „Tohle mu způsobila má smrtící kletba. Nezabila jej. Vůbec na něj nepůsobí…,“ vysvětloval a rukama házel okolo sebe.

Bella si dítě prohlédla a následně se s nechápavým výrazem otočila na svého Pána. „Mám jej snad zabít já? Myslíte si, že má hůlka by snad mohla…,“ zeptala se opatrně.

„Ne,“ zaburácel Voldemort. „Potter je můj. Jen já ho smím zabít,“ použil svůj obvyklý ledový tón. „Po tobě chci něco jiného,“ pokračoval.

„Co mám tedy udělat, můj Pane“ vyhrkla dychtivě.

„Musíš najít a zajmout Olivandera,“ řekl okamžitě.

„Olivandera? Toho výrobce hůlek? Ale nač ho potřebujete?“ zeptala se nechápavě.

„To už je snad má věc,“ rozkřikl se na ni. Bella uskočila. „Musím zjistit, proč na něj má hůlka nepůsobí,“ dodal jakoby mimochodem.

„Samozřejmě, omlouvám se. Za chvíli jej tu máte,“ pronesla poslušně a namířila si to ke dveřím.

„Bello?“ křikl ještě k ní. „Nikdo se o tom nesmí dozvědět!“ nakázal jí. Smrtijedka přikývla a zmizela. Dítě stále nepřestalo křičet.

„Tak co mám sakra udělat, abys už neřval?“ obořil se na něj. Chvíli jej sledoval a následně zastrčil svou hůlku do hábitu. Potom se sklonil k Harrymu a vzal jej do náručí. Bylo to snad poprvé, co držel v rukách dítě. Nemotorně jej uchytil za malé tělíčko a pozvedl. Dětská hlavička se okamžitě převážila a dítě se nebezpečně naklonilo. V poslední vteřině jej Tom stačil udržet. Jeho polohu však nechal stejně.

Dítě mu leželo v náručí hlavou dolů. Nyní se modrá barva pozvolna měnila v červenou. Dítěti dokonce nijak nepřilepšil ani fakt, že Voldemort s ním začal třást, aby ho uklidnil a pochodoval po pokoji.

„Hlavičku musíš zvednout nahoru, jinak nikdy nepřestane řvát,“ ozval se něčí hlas. Tom se lekl, div mu Harry nevypadl z rukou. Otočil se a koukal kolem sebe. V pokoji však nikdo krom jeho, řvoucího dítěte a mrtvé Lilly Potterové nebyl.

„Kde jsi?“ zahřměl znovu svým typickým ledovým hlasem.

„Vidím, že tě Harry připravil ne jen o sluch, ale i o zrak,“ nechal se opět slyšet neznámý hlas.

„Vtipné,“ utrousil Tom, jakmile si všiml vousatého staříka v obraze, jenž visel nad komodou. Ten jej sledoval s neskrývaným pobavením.

„No, taky si myslím,“ dodal stařík při pohledu na dítě visící hlavou dolů.

„Kdo vůbec jsi?“ vykřikl otázku směrem k obrazu.

„Nejenže ti už neslouží paměť, ale dokonce ani číst neumíš,“ štěkl stařík ironicky a oči protočil v sloup.

Voldemort naklonil řvoucí dítě nožičkami dolů a nebezpečnými pohyby, při kterých mu nejednou málem Harry spadl dolů, uchytil hlavičku. Dítěti se okamžitě přestala nakupovat krev v hlavě a jeho červená barva znovu nabývala té původní. Jakmile s ním Tom začal pochodovat po pokoji, jeho řev slábl.

Došli spolu až k obrazu toho staříka. Tom se naklonil blíže a spatřil ve zlatém rámu vyryté jméno - Balius Potter. V tu ránu se mu rozšířily zorničky a on si konečně vzpomněl.

„Áa, tebe jsem zabil,“ řekl s úsměvem na tváři, že se konečně rozpomněl. „Při jednom zátahu na ministerstvo kouzel.“

Staříkovi zazářily oči. „Že by se tvůj mozeček konečně probouzel z dlouhého zimního spánku?“ podotkl sarkasticky.

Baliusova slova i samotný tón Toma urazil. Úsměv mu ztuhl na tváři a on našpulil rty. Otočil se zády k obrazu a i s Harrym odpochodoval k nedaleké pohovce. Instinktivně s ním však nadále třásl, díky čemuž byl v pokoji nádherný klid.

„Za chvíli bude mít hlad,“ protrhl to krásné ticho Balius.

„A co jako?“ vyštěkl Voldemort. „Mám ho snad nakojit?“

Stařík si vyčerpaně povzdychl a nakonec tiše konstatoval: „Pokud mu neuděláš láhev s mlékem, začne znovu křičet. A to přeci nechceš, nebo snad ano?“

„Samozřejmě, že ne,“ opáčil okamžitě Tom a při myšlence na nový příval vysoko posazeného jekotu ztuhl.

„Tak vezmi Harryho, jdi do kuchyně a uvař mu Bebu. To je ta žlutá krabice, kdybys to náhodou zase nepřečetl,“ poradil mu stařík s ironickým tónem a na obličeji se mu rýsoval posměvačný úšklebek.

„Proč ho mám tahat sebou?“ podivil se Voldemort a vrhl na dítě zlostný pohled.

„Když ho tady necháš, bude zase brečet. Tak ho vezmi sebou,“ odpověděl s klidem v hlase Balius.

„Fajn,“ vyštěkl rezignovaně Tom Raddle a i s Harry Potterem opustil dětský pokojík. Co je to proboha Beba?

S dítětem v náruči sešel schody, překročil mrtvého Jamese Pottera a vydal se hledat kuchyni. Prošel celé přízemí, než konečně našel menší místnost s kuchyňskou linkou a jídelním stolem.

„Na tak malý barák tady mají nějak moc pokojů,“ mrmlal si pod vousy. Došel ke kuchyňské lince a posadil tam Harryho. „Tak, kde máš to mlíko?“ utrhl se na něj a čekal, že snad Harry ukáže prstem na místo, kde se ona žlutá krabice nachází. Dítě se však jen pousmálo a vycenilo mléčné zoubky.

„Děkuji za ochotu,“ podotkl nabručeně Voldemort a začal prohrabávat každou skříňku v kuchyni. Harry jej sledoval s neskrývaným pobavením. Sem tam se zasmál nahlas, když se Tom nešikovně praštil o otevřená vrátka skříně.

Nakonec se na něj však usmálo štěstí a v poslední skříni nalezl to, co hledal. Ha Beba… Pousmál se. Vítězně vytál žlutou krabici s nápisem BEBA hipoalergení č. 2 a zamával s ni dítěti před obličejem. „To je ono? Tímhle tě krmí? To bych chtěl vědět, jak pro mě můžeš být po takové stravě hrozbou…,“ pronesl ironicky a usmál se.

„Na, vypij to,“ podal mu krabici. Dítě si ji vzalo, jako by to byla hračka a začalo s ní štěrkat. „Nehraj si s tím a pij!“ poručil. Harry se na něj pousmál, napřáhl se a Beba letěla přes celý pokoj, až se zastavila o protější zeď, kde zanechala obláček bílého prachu.

„Fajn, tak si buď třeba o hladu. Stejně musíš zemřít. Tak se alespoň zabiješ sám a já budu mít méně práce,“ utrhl se na něj. Obrátil se a poodešel k oknu. Venku stále zuřila vichřice a obrovské dešťové kapky bubnovaly do okna. Snad toho starého blázna přivede Bella brzo. Už to tady s tím děckem nemůžu vydržet.

Z jeho rozjímání ho vyrušil zvuk rozbíjejícího se porcelánu. Se strachem v očích, co se zase děje, se otočil a spatřil dítě, jak vytahuje z otevřené skříně bílé talíře a vyhazuje je na podlahu, kde se z nich následně stávají střepy.

„Co to zase dělá?“ zašeptal s hrůzou v očích. „To tě nenaučili slušnému chování?“ Dítě se zarazilo a začalo zase natahovat. „Ne,“ zhrozil se Temný Pán. „Jen nebreč,“ prosil spíše všechny zesnulé černokněžníky, než Harryho.

Mávl svou hůlkou a všechny střepy se znovu zformovaly do původního stavu. Druhé mávnutí způsobilo, že se spravené talíře vrátily zpět do polic. Poté došel k místu, kde ležela rozbitá krabice s dětskou výživou. Pozvedl ji a zjistil, že je poloprázdná. Ale co, stejně nebude žít dlouho… tohle mu bude stačit. Zhodnotil to a vrátil se zpět ke kuchyňské lince.

Položil rozbitou krabici na stůl zhluboka se nadechl. Harry jej sledoval svýma zelenýma očima. A hle, tady je návod. Zajásal a přečetl si nápis na krabici. „Za prvé: Vysterilizujte dětskou láhev i savičku 10ti minutovým varem ve vodě… to víš, že jo… takový luxus. Třeba za mě bakterie odvedou tu špinavou práci. Za druhé: Po dobu 5 minut povařte pitnou vodu určenou pro kojence a nechte ji zchladnout asi na 40 – 45 °C. Poté vlijte do vysterilizované lahve… hm, stačí ohřát, na co vařit 5 minut… Za třetí: Přisypte pět odměrek Beby přiloženou odměrkou… tolik? Za čtvrté: Uzavřete láhev a důkladně ji protřepejte. Nasaďte na láhev sterilní savičku… cože mám nasadit? Savičku? Co to zase je?... Za šesté: Ověřte teplotu mléčné směsi kápnutím na vnitřní stranu zápěstí… no to víš, že jo… já si nechám opařit své nádherné Znamení,“ četl nahlas.

„A kde máš láhev?“ nasměroval otázku k Harrymu. Ten se znovu zazubil. „Paráda, takže ani tohle mi nepovíš,“ řekl si spíše pro sebe.

Znovu se tedy pustil do hledání. Podruhé prošel každou skříň. Avšak láhev nikde. „Máš vůbec láhev?“ otočil se k Harrymu. Ten vydal jen další: „Ghhh…“ a očička se mu zaleskla. Následně se otočil ke dřezu, kde se nacházel dětský odkapávač ve tvaru želvy. Na něm byly dvě dětské lahve a cumel.

Voldemort zakoulel očima. Vzal si jednu láhev a odšrouboval víko s dudlíkem. Poté z krabice vyndal roztržený pytlík se sušeným mlékem a odměrku. Takže pět lžiček vsypte do lahve. „Kruci,“ zaklel, když polovinu vysypal mimo. Dítě se zasmálo. „Hele, přestaň se smát, nebo ti ten prášek nacpu do pusy bez vody,“ pohrozil a jal se nabrat novou dávku.

Jedna a půl… dvě a půl…. Tři a… sakra, zase vedle. V životě nechci dítě. Došel k názoru. Jakmile měl v láhvi pět odměrek prášku, usmál se nad svou šikovností. „No vidíš, jak mi to krásně šlo… A jéjej, já tam nedal tu vodu… No nevadí,“ mluvil nahlas. Následně pustil horkou vodu z kohoutku a napustil láhev. „No vidíš, jak je to teplé. Na co bych to měl vařit pět minut,“ zhodnotil to a zašrouboval víko. Protřepal, vzal Harryho do náruče a vrátil se zpět do pokoje.

„To jsi pro to mléko letěl až na konec světa?“ vyjel po něm Balius.

„Nebuď drzí… není to tak lehké, jak si myslíš,“ obořil se na Baliuse Tom.

„No to není, to máš naprostou pravdu. Vyvraždit několik kouzelnických rodin je mnohem jednodušší, než připravit dítěti láhev s mlékem,“ podotkl stařík s ironickým nádechem.

Voldemort to nijak nekomentoval, protože Harry začal znovu brečet. Jakmile totiž spatřil v Tomově ruce láhev, snažil se k ní dostat, a když Tom neustále máchal rukama, nedařilo se mu to.

„Sedni si s ním do křesla. Polož si Harryho tak, aby měl hlavičku víš jak nohy. Potom mu dej napít s láhve. Tu láhev musíš naklonit, aby byl dudel vždy plný a ne poloprázdný. Jinak se tam dostane vzduch,“ radil mu Balius a přitom se potutelně usmíval. Aniž si byl Voldemort vědom toho, co dělá, poslechl starce na slovo.

Harry hladově hltal svou porci a držel svého „soka“ za prsty volné ruky. Tom je chtěl vyprostil, ale dítě mělo pevný stisk, a tak jen čekal, až mu přestane do prstů krev proudit úplně.

Jakmile byl Harry sytý, vyplivl dudlík z pusy. Tom si oddychl a postavil láhev na stůl. „Stačilo ti to?“ zeptal se nevrle. Harry jen zamlaskal.

„Teď si jej musíš přehodit přes rameno, aby bylo hlavičkou trochu nakloněné dolů a počkej…“ Znovu s pousmál.

„Proč?“ zeptal se.

„Prostě proto, jinak zase začne řvát,“ odpověděl stařík.

„Dobrá,“ poslušně si přehodil Harryho na rameno. „A na co mám čekat?“ ještě se zeptal.

„Na tohle,“ zašeptal a poté už byl slyšet jen Harryho hlasité odříhnutí.

Voldemort se zděsil a dítě od sebe odtáhl. „On mě pozvracel!“ vykřikl nešťastně a civěl na svůj čistý černý hábit, který zdobila bílá páchnoucí skvrna. Balius se na svém obraze klátil smíchy, zato Harry se znovu rozbrečel.

„To jsi mi udělal schválně,“ obořil se na staříka, který se nemohl ani nadechnout. Ležel přes své křeslo v obraze a lapal po dechu.

„Z-z-zřejmě m-mu t-t-to t-tvé m-mlíč-čko n-nechutnal-lo…“ vykoktal a utíral si při tom slzy.

Voldemort naštvaně odložil Harryho na křeslo, vytáhl si hůlku a pokusil se očistit svůj hábit. Když byl hotov, namířil ještě svou hůlku na obraz a už už se chystal vyslovit nějakou kletbu, kterou by plátno zničil, když se najednou ozvala hlasitá a zdlouhavá rána.

„Co to?“ vyslovil Tom a pomalu se pootočil k dítěti. Baliuse zasáhla nová vlna záchvatu a tentokrát se svalil rovnou na zem.

Dítě mělo v obličeji zvláštní výraz. Upřeně se koukalo směrem k Temnému Pánovi, avšak jeho pohled, jakoby směřoval někam do prázdna. Celé zrudlo a vydávalo podivné zvuky.

„Bacha, teď to přijde,“ upozornil Toma Balius. Ve Voldemortových očích se zračil nechápavý výraz.

„Co přijde?“ zeptal se. Odpověď mu však přišla záhy. Harry pozvedl nohy a v jeho plínce něco dlouze a hlasitě zabublalo. Následně se pokojem začal linout odporný puch, díky kterému Tomovi málem odumřely veškeré čichové buňky. „To dítě je postrach,“ konstatoval a hůlkou si vykouzlil kolíček, který si následně připnul na nos.

„Jo, ale bude potřebovat přebalit,“ řekl ležérně Balius Potter a usadil se i se starým výtiskem Denního Věštce do svého křesla.

„No to nemyslíš vážně?!“ vyjel po něm Voldemort. „Jsem lord Voldemort, nejobávanější kouzelník všech dob… Já nebudu přebalovat posraný zadek děcku, které je ke všemu podle věštby mou hrozbou. To ani náhodou. K tomu se nikdy nesnížím,“ dořekl svůj monolog s kolíčkem na nose.

„No, jak myslíš,“ byla odpověď starce z obrazu. „Avšak můj vnuk nemá rád, když je dlouhou dobu v těch výkalech. Za chvíli začne znovu ječet. A to nemluvím o tom smradu, který zde bude celou dobu,“ povídal nevzrušeným hlasem.

„Já přece nemůžu přebalovat dítě. Nejsem chůva,“ zahřměl Temný pán a vyčaroval si druhý kolíček, protože ten první neucpal vše, co by měl.

„Na to si měl myslet dříve, než si mu zabil matku,“ vyčetl mu stařec. „Teď jej zvedni a polož ho na přebalovací pult, který je hned vedle této komody,“ ukázal prstem pod sebe.

 „Nikdy,“ stál si za svým Tom jako malý kluk.

„Dělej si co chceš. Já ten zápach necítím… vadí mi pouze ten křik, ale to přežiju,“ konstatoval a dále se zabýval Denním Věštcem.

Voldemort přešel k oknu a jedním mávnutím jej otevřel. Opřel se o parapet, sundal si oba dva kolíčky a zhluboka dýchal. Kde ta Bellatrix k čertu vězí. Už tady přece měla dávno být. Co je tak těžké na tom přepadnout starého dědka a přivést ho sem. Vybírám si samé neschopné lidi. Práskl rukama o okenní parapet. Venku se hnali všichni čerti. Vypadalo to, jako by mě každou chvíli přijít konec světa.

„Nechci tě rušit, ale Harry už začíná natahovat,“ informoval Voldemorta ledabyle Balius.

V Tomovi začala vřít krev. Jeho popelavě šedá tvář začala pozvolna rudnout. Ruce zaťal v pěst a otočil se od okna. „A co jako?“ zeptal se rádoby klidně.

„Nic. Jen, že tě asi brzy budou opět bolet uši,“ odpověděl stařík, kterému cukaly koutky.

„Nebudu ho přebalovat,“ stál si za svým a zavřel okno, neboť se do pokoje valila voda.

„Podívej, tvá služebnice, Bellatrix, zde ještě není a kdo ví, kde je jí konec. Může přijít za pár minut nebo taky za pár hodin. V každém případě, Harryho plína nezačne vonět po pivoňkách jen tak zbůhdarma. Takže, jestli to tady chceš vydržet, aniž bys přišel o všechny čichové buňky a ušní bubínky, radím ti, přebal ho!“ dořekl stařík a mrkl na dítě, které si právě cucalo prst.

„No výborně, takže teď jsem chůva pro všechno, poslouchám rozkazy starého pošahaného dědka, kterého jsem jen tak čirou náhodou před rokem zabil. Fakt paráda,“ rozčiloval se Tom Raddle a rukama házel kolem sebe, což zapříčinilo další příval dětského řevu.

„Né, už zase,“ zasténal a vytáhl z hábitu dva kapesníky, které si následně vecpal do imitací svých uší.

„Já ti to říkal,“ ušklíbl se Balius.

Tohle musí být noční můra. To mám za všechno, co jsem kdy provedl. Já, vznešený lord Voldemort… sakra.Vztekal se a přitom nesl dítě k přebalovacímu pultu, jako by mělo lepru.

„Fuj, to snad není možné,“ odvrátil od něj obličej. „Jak může něco tak malého vyprodukovat něco tak smradlavého.“

„A to jsi tu plínu ještě nerozbalil,“ podotkl Balius a všechno to procesí sledoval s neskrývaným zájmem.

„Uaaa, to je odporné,“ krčil nos Temný Pán. Znovu si vyndal oba kolíčky a připnul na svůj nos. Poté vyndal i svou hůlku a kouzlem se chtěl zbavit Harryho oblečení. Hůlka mu však opět vypověděla službu. „Tohle už není smůla, to je holé prokletí,“ zasténal.

Hůlku tedy schoval a jal se vysvlékat tu smradlavou hromádku v dupačkách. Nejprve rozepnul všechny knoflíčky a poté neohrabaně dítě dupaček zbavil. Nyní tam Harry ležel jen v košilce a plíně.

„Tak, teď mu košilku trochu povytáhni, aby se neušpinila a ty jsi měl možnost plínu sundat,“ radil mu Balius a popíjel přitom Skotskou Whisky.

„Nech si ty své rady, dědku!“ vyjel po něm a hodil dupačky, které byly z jedné strany nasáklé od něčeho hnědého, vedle Harryho.

„U Salazarových vousů! No to snad ne!“ vykřikl Tom a odskočil od dítěte.

„Co je zase?“ ozval se Balius a naklonil se v obraze.

„On to má po celé noze. On si tu plínu prosral,“ vykřikl hrůzou nejobávanější černokněžník té doby.

„No vidíš to,“ řekl stařec nevzrušeně. „To je ale šikula. Cos mu to pro Merlina udělal za mléko? A mimochodem, neříkej před mým vnukem ta vulgární slova. Říká se prokadil,“ poučoval ho. Voldemort jej umlčel jediným pohledem.

„Co jsem komu udělal,“ řekl si spíše pro sebe.

„Tak například jsi mě zabil. Dále tak asi dalších sto kouzelníku, mudly nepočítaje… Ještě nějaká inteligentní otázka?“ chopil se příležitosti Balius a nešetřil ironií.

„Ptal jsem se tě na něco, dědku?“ okřikl ho. Stařec si znovu lokl své whisky.

„Teď bys měl sundat tu plínu. Bude to mít asi po celém zadku a možná i na zádech. Doporučuji ti trochu to do té plíny setřít. Poté vzít navlhčené ubrousky, které najdeš po své pravici v zelené krabičce a celého ho otřít. Čisté plíny najdeš dole ve skříni. Obrázky patří dopředu a křidélka dozadu. Nepopleť to!“ vytáhl další rady a chrlil je na rozzuřeného Raddlea.

Voldemort chtěl něco dodat, ale Harry mu v tu chvíli hodil špinavé dupačky přímo do obličeje. Pán zla zaječel a rychle si dupačky z obličeje odlepil. Na to je odhodil a ty se nalepily na protější stěnu a zůstaly viset.

„Pěkná trefa,“ okomentoval to Balius.

„Díky,“ řekl nevrle Tom.

„To bylo na vnuka,“ opáčil Balius jakoby nic.

Voldemort supěl zlostí. Před ním se válel vysmátý jednoroční chlapec, který byl celý od hoven, které se dostaly i na jeho obličej a kousek vedle se klátil smíchy Harryho dědeček, kterého Voldemort osobně zabil.

Našel tu zelenou krabici a vyndal z ní několik navlhčených ubrousků značky „pampers“. Utřel si obličej a následně se podíval na ten ležící postrach, který se na něj opět zubil.

„Ať už je to za mnou,“ nadechl se a odepnul suchý zip plíny. Z ní se vyvalil smrtelně nebezpečný zápach, který se Voldemortovi dostal do nosu i přes oba kolíčky a jako jed jej začal spalovat. Náhle jej obalil hnědý oblak dýmu. Tom se nemohl nadechnout. Začal vydávat prapodivné zvuky a po chvíli se jeho tělo rozplynulo a zmizelo.

 

* * *

 

O pět minut později

„Pane?“ zvolal ženský hlas u domovních dveří. „Jsme tady, pane.“ Žádná odpověď však nepřišla.

Žena postrčila svého zajatce a oba vystoupali po schodech nahoru. Zamířili do dětského pokoje a vešli dovnitř. „Pane?“ zvolala znovu.

„Není tady,“ zvolal cizí hlas.

„Kdo jsi?“ vykřikla žena a staršího muže, kterého s sebou přivedla odhodila na zem svázaného.

„Ale, že by se to dědilo z učitele na žáka?“ zavtipkoval hlas.

Žena se trhaně otáčela kolem dokola, až si nakonec povšimla obrazu, který visel nad komodou. Přišla blíže a přečetla nápis na rámu: „Balius Potter.“

„Správně… Těší mě, ty budeš zajisté Bellatrix Lestrangeová,“ nechal se slyšet stařec.

„Na tebe si pamatuju,“ usmála se. „Pán tě zabil tehdy na ministerstvu… jak si krásně letěl z těch schodů,“ vzpomínala stále s úsměvem na tváři. „Kde je?“

„Kde je kdo?“ Balius dělal nechápavého.

„Nehraj si se mnou dědku. Kde je Pán Zla?“ štěkla po obraze Bellatrix.

„Je pryč, prostě se jen tak vypařil,“ odpověděl po pravdě Balius.

„Nechej si ty vtipy a koukej mi vyklopit, kde je můj Pán,“ rozkázala naštvaně.

„Už jsem ti to řekl. Prostě se vypařil,“ opáčil s klidem. „A pokud ti mohu radit, měla bys udělat to samé, poněvadž za několik vteřin si pro Harryho někdo přijde. Snad to budou bystrozoři,“ vyslovil Balius propaloval Bellu očima.

Jeho slova byla pravdivá. Neuběhlo ani deset vteřin a zvenčí se ozval uši drásající rachot. Do domu vstoupila mohutná postava a zaječela Jamesovo jméno.

„Sakra, to je ten hromotluk Hagrid,“ zaklela Bellatrix a i se svým zajatcem se schovala za dveře. V té chvíli Hagrid rozrazil dveře pokoje a vešel. Následoval další bolestný výkřik a Lillyino jméno.

„Musíme jít,“ poručila tiše Bella Olivanderovi a proklouzla kolem nic netušícího Hagrida. Na schodech ještě slyšela jeho vzlyky. „Vodvezu tě k Brumbálovi, ten se vo tebe už postará.“

 

Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit je pryč. Ať žije Harry Potter, chlapec, který přežil!Hlásal novinový článek dalšího dne.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


, Nádhera. odpovědět
To mě málem zabilo, už nikdy nebudu u tvých povídek pít čaj. 9 Ta představa je úúúžasná.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia