Po 08. března    slaví: Gabriela



Kategorie: Novinky, Povídky

Konec všeho dobrého

Hl.postavy: Remus Lupin
Žánr: depresivní/tragédie
Přístupnost: od 15-ti let
Věnováno: Eillen
Beta-reader: Colleen

Obsah: Začíná poslední bitva mezi kouzelníky a Voldemortem. Je napaden Bradavický hrad a Fénixův řád prohrává. Povídka je psána v ich-formě a vypráví ji Remus. Je tam také popsaná jeho první proměna, kterou si Eillen přála.

„Vzdejte se, nemáte proti nám sebemenší šanci,“ vykřikl jeden ze Smrtijedů.

Měl pravdu. Byli jsme obklíčeni. Už jsme neměli jinou možnost. Byli jsme v pasti. Celý bradavický hrad byl vystaven Voldemortově armádě.

Nyní měl navrch. Zaútočil na školu s úmyslem srovnat ji se zemí, ať už se studenty nebo bez nich.

„Nikdy se nevzdáme. Dokud bude naživu jeden jediný člověk, budeme bojovat. Bradavice se vám nevzdají tak lehce!“ odpověděl sporně Alastor Moody.

V tu chvíli jsem dostal opravdový strach. Moodyho slova by mi měla dodat odvahu, avšak účinkovala přesně naopak. V očích mi vyhasla i ta poslední kapička naděje.

S hrůzou jsem pozvedl svou ruku, v níž jsem svíral hůlku a namířil na několik stovek Smrtijedů, doprovázených těmi nejodpornějšími tvory. V uších mi ještě doznívaly jejich posměšky. Už to začne. Již brzy.

Hlasitě jsem polkl a vyčkával na první příkazy Pošuka, který po Brumbálově smrti převzal vedení Fénixova řádu.

„V tom případě bychom neměli otálet,“ pousmál se Smrtijed a dal povel k prvnímu útoku.

Několik hrůzostrašných potvor se dalo do pohybu. Ozvěny jejich nemotorných kroků se nesly celým údolím.

Pár členů Řádu proti nim vyslali kletby ze svých hůlek. Jako vystřelené ohnivé šípy letěly vstříc armádě, a pak se z ničeho nic ztratily v nekonečnu. Ani jeden nezasáhl svůj cíl.

„Znovu!“ vřískl Moody, ale jeho hlas se vytratil v záplavě burácejícího řevu obrů.

Tohle nezvládneme, pomyslil jsem si. Je jich příliš mnoho. Už to začalo. Poslední bitva.


* * *

 


Bránil jsem hrad zuby nehty. Každým okamžikem, každou vteřinou se hradby pomalu proměňovaly v prach. Vystrašení studenti pobíhali sem a tam a snažili se najít vhodný úkryt. Členové řádu padali jeden po druhém mrtví k zemi.

Už nás moc nezbývá, uvědomil jsem si s hrůzou a ve stejném okamžiku jsem vyslal zelený paprsek proti nepříteli v černé kápi.

„Remusi!“ vykřikl ženský hlas.

Bleskurychle jsem na své jméno zareagoval a otáčel se kolem své osy, abych našel původce.

„Nyy-m-f-a-do-roo…“ zaječel jsem z plných plic. Najednou se mi srdce skoro zastavilo. Dech se vytratil a já stál úplně bez života v ruinách bradavické školy, zírajíc na milovanou ženu.

Nymfadora Tonksová se klátila k zemi, zasažená zeleným paprskem. Po méně než sekundě její bezvládné tělo dopadlo na zem a rozvířilo tak spršku prachu, který na čas zaplavil okolí.

Civěl jsem před sebe s pusou otevřenou dokořán, do které se mi po chvíli dostal onen prach. Moje plíce se rozeřvaly bolestí a já začal vydávat dávivé zvuky, které byly doprovázeny hlasitým vzlykem.

Prach se po nějaké době usadil zpět na zem a já mohl konečně pohlédnout na ženu, jež mi po mnoha letech ukázala, co je to láska.

Poklekl jsem k ní a rukou ji něžně hladil po vlasech. Tiše jsem vyslovoval její jméno a vtom, aniž bych to postřehl, se ve mně vzedmula nová síla. Nebyla vyvolaná ničím jiným, než žalem, vztekem a obrovským chtíčem po pomstě.

Uchopil jsem svou hůlku a silou vůle se zvedl na nohy. Naposledy jsem ještě pohlédl na Tonksovou a potom jsem se rozběhl pryč. Několikrát se mi do cesty připletli Smrtijedi. Já však nezaváhal ani vteřinu a jedním mávnutím hůlky jsem je, s pomocí dvou slov, zabil.

Vždy jsem zasáhl svůj cíl, neboť Smrtijedi byli natolik překvapení, že nestačili ani pozvednout hůlky.

I když se mi vražda druhého člověka, byť toho nejhoršího nepřítele, příčí, tohle mi způsobovalo až neskutečné potěšení. Blaho, které se rozlévalo v mém srdci bylo nadmíru uspokojující. Jako hladový pes jsem prahl po pomstě.

Čím více jsem však zabíjel, tím více se ze mě stával netvor. Začínal jsem si to uvědomovat. A ke všemu byl dnes ještě úplněk. Nejhorší období v mém životě.

Křiklan mi jako obvykle připravil lektvar, jenže ani ten není dokonalý. Bál jsem se, že po své přeměně napadnu někoho z Řádu, ba co hůř, někoho ze studentů.

Noc už byla blízko. Tma se rozprostřela do všech koutů a pohltila i tu nejsvětlejší část na zemi. Zrychlil jsem tedy a snažil se ještě na poslední chvíli být Bradavicím nějak užitečný.

Tělem mi začala proudit další síla. Síla, která dávala jasně najevo, že úplněk je připraven vybrat si svou daň.

Doběhl jsem až k Velké síni nebo spíše k tomu, co ještě před pár hodinami bývalo Velkou síni. Zastavil jsem se ve dveřích a hladově nabíral nové a nové molekuly kyslíku.

Cítil jsem, jak se uvnitř mého těla pohybují vnitřnosti a projíždí jím palčivá bolest. Jak má kůže nabírá tmavší a drsnější tvář.

Je to tady, už to začíná… říkal jsem si a těžce jsem popadal dech.


Náhle mi však pohled padl na postavu několik metrů vzdálenou. Stála v troskách Čestného stolu, tak jasná. A měsíční paprsky kolem ní utvořily zářivý stříbrný kruh. Koukala se na mě a, ačkoliv je to nemožné, usmívala se.

Člověk, kterého jsem tak strašně moc nenáviděl, který mi zničil celý život, stál přede mnou. Mohu ho však nazývat člověkem? Obzvláště v dnešní den?

I když už ho moc úplňku pohltila, poznal jsem ho. Nemohl jsem si ho splést. To je nemožné. Byl to on. Pamatoval jsem si na něj zřetelně. „Šedohřbet…“

Odvrátil ode mě pohled a prudce někam uskočil. Jeho náhlý čin jsem zprvu nechápal, ale odpověď mi přišla záhy.

Šedohřbet ve své vlkodlačí podobě se nahýbal nad nějakým prvňáčkem a z tlamy mu odkapávaly kapičky krve. S vítězoslavným výrazem pozvedl tlamu a hlasitě zavyl. Chlapec se choulil pod ním, třásl se od hlavy až k patě a na krku měl obrovskou krvavou ránu.

Pohled na ubohého jedenáctiletého studenta, jenž se ode dneška řadil mezi vlkodlaky, mi v hlavě rozvířil několik let staré vzpomínky, které mi jedna po druhé zaplavovaly hlavu.

Byly to bolestivé vzpomínky, které mi vždy způsobovaly strašlivé rány. Vzpomínky, na které jsem se celý život snažil zapomenout, avšak úplněk mi to vždy velice rád připomínal.


* * *


Bylo mi teprve osm let. Kráčel jsem po osvětlené ulici směrem k našemu domu. Byl to první den, kdy mi otec povolil delší návštěvu u kamaráda. Byl jsem tak šťastný, ani stále rostoucí tma mě nedokázala vystrašit.

Šel jsem rychlou chůzí a prozpěvoval jsem si. Ten večer byl úplněk. Miloval jsem to období. Měsíc byl nádherně jasný a tak tajuplný. Svítil mi svými paprsky na cestu.

Právě jsem o něčem zadumaně přemýšlel, když vtom jsem odněkud z křoví zaslechl nějaké chrastění. Zastavil jsem se a zkoumal okolí. Nic se však nedělo, a tak jsem se dal znovu do chůze, tentokrát rychlejší.

Neušel jsem ani pět kroků a chrastění se ozvalo znovu. Vylekal jsem se. Pootočil jsem hlavu a uviděl před sebou něco, co se podobalo psovi, jenže bylo to strašlivější.

Dostal jsem neskutečný strach. Pomalu jsem začal couvat v domnění, že když neudělám prudký pohyb, zvíře mi neublíží.

Mýlil jsem se však. Zvíře se rozběhlo za mnou. Neváhal jsem ani vteřinu a upaloval ulicí pryč. To zvíře bylo ale rychlejší. Skočilo na mě ze zadu a svalilo na zem.

Pocítil jsem prudký náraz obličeje o betonový chodník a pak už jen křečovitou bolest. Těžké tlapy mě přimačkávaly ještě více k zemi. Nemohl jsem se nadechnout. Měl jsem pocit, jako by mi už rozmačkal veškeré vnitřnosti, které mé tělo skrývalo.

Začal jsem hlasitě brečet a rukama si krýt obličej. Zvíře začalo vrčet a já cítil, jak jeho odporné, smradlavé sliny odkapávají na můj týl.

A pak, stalo se to tak náhle. Zvíře polevilo ve svém stisku a napřímilo se. Svou tlamu zvedlo vzhůru a vydalo dlouhé, uši drásající vytí.

Chtěl jsem si rukama zakrýt uši, ale nešlo to. Potom jsem se pokusil vstát, ale to se mi stalo osudným.

Zvíře přestalo výt a začalo se o mě znovu zajímat. Strachy jsem se přestal hýbat. I když jsem ležel prkenně jako socha, nepomohlo to.

Rozevřel tlamu a ostré zuby zaryl do mé ruky. Ihned mi vytryskla krev, která se vsákla do mé bundy. Byla horká. Na ruce mi zůstalo několik hlubokých ran po obrovských tesácích, které strašlivě štípaly. Vyhrkly mi slzy a proudem stékaly po mém obličeji.

Zvíře se o mě již nadále nezajímalo a uteklo pryč. Já ležel stále na zemi a vzlykal.


* * *


„Remusi, zlatíčko, už jsi doma?“ pousmála se na mne matka, jakmile jsem vešel do kuchyně. „Neslyšeli jsme tě přicházet.“

Políbil jsem matku na tvář a usadil se ke stolu. Ránu jsem si v pokoji obvázal a zakrvácené oblečení vyhodil do popelnice. Nechtěl jsem matce přidělávat starosti. Už tak jich měla dost.


Uplynul skoro týden a rána byla stále ošklivá. Pročítal jsem nejrůznější knihy, které jsem v rodinné knihovně našel a snažil se najít něco proti kousnutí. Objevil jsem hned několik lektvarů, bohužel žádný z nich bych nebyl schopen připravit. Názvy přísad jsem v životě neslyšel. Do školy jsem měl nastoupit až za tři roky, takže kouzlit jsem také ještě neuměl.

Nakonec jsem však něco objevil. Pročítal jsem knihu o léčivých rostlinách a našel jsem Krvežrout lékařský. Tu rostlinu jsem znal. Máma jí měla ve svých zásobách. Doběhl jsem pro ni a přiložil na ránu. Účinky se dostavily prakticky ihned.

Za další týden se rána zahojila skoro úplně. Jizvy po jeho zubech mi však zůstaly. Byl jsem rád, že je rána zahojená a už jsem si na ni ani nevzpomněl.

Tedy až do okamžiku, kdy se mi přihodila ta strašlivá věc.


* * *


S rodiči jsme se právě procházeli v lese, který je kousek od naší vesnice. Měsíc nám jako obvykle svítil na cestu. Úplňková noc byla kouzelná.

V kruhu rodiny jsem se cítil tak šťastný. S tátou a mámou jsme běhali závody a užívali si rodinné idylky. Na předchozí úplněk jsem si ani nevzpomněl.

Slunce bylo již pryč a měsíc zářil vysoko na obloze. Právě, když jsem se chtěl tátovi schovat za obrovský strom, pocítil jsem v sobě novou, hrozně zvláštní sílu.

Zaskočila mě. Zastavil jsem se a chytil se za prsa. Srdce mi začalo prudce bušit. Nechápal jsem, co se to se mnou najednou děje.

Na čele mi naskočily studené kapičky potu a oční panenky se mi protáčely. Sesul jsem se k zemi a zavřel oči. Rodiče ke mně přiskočili a starostlivě si mě prohlíželi. Ani oni netušili, co se to se mnou děje.

Hlava se mi točila, jako bych seděl na řetízkovém kolotoči a krev se mi v žilách začala vařit. Kůže mi ztvrdla. Prostě celé tělo se chovalo zvláštně.

Rodiče se mnou cloumali a snažili se mě vzbudit, já však měl oči stále zavřené. Nechtěl jsem je otevírat, bál jsem se. Maminka plakala a tatínek se celý třásl.

Najednou jsem z ničeho nic dostal obrovskou ránu. Celé moje tělo se rozechvělo a mně vyhrkly slzy. Chodidla mě začala neskutečně bolet a postupovalo to dále. Byl jsem jako v jednom ohni. Necítil jsem žádnou končetinu a v uších mi nepříjemně bzučelo.

Ať už to skončí, prosím. Už to dál nevydržím, žadonil jsem v duchu a obličej jsem stáhl do bolestivé grimasy. Snažil jsem se ze všech sil bolest ustát, ale stále sílila. Po chvilce už jsem to nevydržel a začal hlasitě řvát.

Rodiče se polekali a chtěli mě vzít do náruče, aby mě mohli převést do nemocnice. Avšak v tu chvíli se stala ta hrozná věc.

Prudce jsem otevřel oči a díval se k nebi. Na měsíc. Barva očí se mi najednou změnila na odpornou žlutou, která mé rodiče ještě více vyděsila. A potom už to šlo rychle. Nohy se mi zdelšily a pokryly srstí. Místo nehtů mi vyrostly pařáty a roztrhaly moje nové boty. Hlava se mi zvětšila, protáhla a stejně jako u ostatních částí těla se pokryla srstí.

Připadalo mi, jako bych s proměnou ztratil i rozum, vzpomínky, prostě všechno. Nic jsem nepoznával. Jediné, co jsem si přál, byla potrava. Maso, čerstvé maso.


Ráno jsem se probudil uprostřed lesa nahý. Vůbec jsem si nepamatoval, jak jsem se tam dostal. Jediné, co mi utkvělo v paměti, byla procházka s rodiči. Avšak nyní jsem tady ležel sám.

Nervózně jsem se rozhlížel kolem sebe. Byl jsem vyděšený. Ještě nikdy jsem nebyl v lese sám. Začal jsem panikařit.

Po nějaké chvíli, která mi připadala neskutečně dlouhá, jsem zaslechl hlasy. Vycházely z dálky, avšak stále se přibližovaly. Polekal jsem se a začal utíkat. Netušil jsem, kam běžím, jediné co jsem chtěl, bylo uniknout co nejdál.

Lidé, jimž patřily ty hlasy, mě po chvilce dostihly. Byly to nějací kouzelníci, kteří se mě na žádost rodičů vydali hledat. Odvedli mě do nemocnice, kde jsem se dozvěděl tu hroznou novinku.


„Remusi, víš co bylo včera za den?“ zeptal se mě doktor.

„Ano, byla sobota,“ odpověděl jsem.

„Ano, sobota, úplňková sobota,“ dodal a podíval se na mě. Přikývl jsem.

„Odkud máš tyhle jizvy?“ optal se náhle a já pocítil strach. Bál jsem se promluvit o oné noci, kdy mě napadlo to zvíře.

„Nevím,“ řekl jsem tu nejhorší výmluvnou odpověď, jakou jsem v tu chvíli vymyslel.

„Byl to vlkodlak? Něco jako pes, ale větší?“ ozval se znovu doktor a propaloval mě svým pohledem.

„Ano,“ vyslovil jsem potichu. Maminka stále vzlykala a tatínek seděl zkroušeně v nemocničním křesle.

„Nedá se s tím něco udělat?“ žadonila maminka přes slané slzy, které jí pokrývaly obličej. Nechápal jsem, co se to děje. Proč maminka pláče a proč se mě doktor vyptává na tu noc. Už jsem o vlkodlacích slyšel, ale nic jsem o nich nevěděl. Diagnóza, kterou řekl mé matce mi nadobro změnilo život.

„Nedá se to nijak léčit. Bohužel…“ začal tiše doktor a s lítostivým výrazem se podíval na mě, „…až do konce života zůstane vlkodlakem.“


* * *


Proměna byla stále blíž a blíž. Cítil jsem, jak do mého těla začíná pulsovat ta ohavná energie a proplouvá mým tělem. Podrobuje si každičkou buňku a předělává si ji k obrazu svému. Po chvilce se dostavila i ta neskutečná bolest.

Zaťal jsem zuby a snažil se to vydržet. Ještě naposledy jsem se koukl k troskám čestného stolu. Chlapec ležel v kaluži krve a stále naříkal. Bylo mi ho tak strašně líto. Ale už jsem nemohl nic dělat.

Odkulhal jsem se do tmavého rohu, v bolestech se sesul k zemi a čekal. Do Velké síně právě dorazili Smrtijedi se zbylými členy Řádu. Postavili je podél zdi, a pak už místností poletovaly jen zelené paprsky.

Bylo po všem. Poslední naděje v podobě Fénixova řádu ztroskotala. Nezbyl ani jeden. Teď už je jen otázkou času, kdy se Voldemort chopí moci a začne vyhlazovat zemi.

Ucítil jsem, jak bolest začíná ustupovat. Už byl čas, čas na zaplacení „daně“. Končetiny se mi protahovaly a srst zaplavovala mé tělo. Přestával jsem vnímat svět a pohroužil jsem se do svých myšlenek… maso, čerstvé maso.

 

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia