Čt 24. října    slaví: Nina



Kategorie: Novinky, Povídky

Sbohem, má sestřičko

Hl.postavy: Andromeda Blacková/Tonksová
Žánr: depresivní/tragédie
Přístupnost: od 12-ti let
Beta-reader: Charlotka

Obsah: Andromeda Blacková-Tonksová neměla lehký život. Přátelila se s mudly a mudlu si dokonce vzala za muže. Avšak rodina jí to nikdy neodpustila. Jako jediná černá ovce byla řádně potrestána.

Městečko Leominster, které se nachází kousek od Birminghamu, bylo docela poklidné místečko. Za posledních deset let zde bylo zaznamenáno jen několik přepadení. Lidé, vesměs mudlové, kteří tady žili, nepamatovali žádnou vraždu od doby, kdy ve městě žil muž jménem Jacob.

Jacob byl duševně nevyrovnaný ze ztráty své jediné dcery a ženy, které porazila na sklonku měsíce září červená dodávka. Devatenáctiletý mladík, jenž nehodu zavinil, řídil pod vlivem alkoholu. Byl to však synáček tehdejší zámožné rodiny a díky otcovým známostem na „vyšších“ místech byl zproštěn viny. Jacob se s tímto verdiktem nikdy nesmířil. Odešel pryč z města a několik měsíců o něm nikdo nevěděl, jako by se po něm slehla zem.

Avšak vrátil se. Ale už to nebyl ten usměvavý muž plný optimismu. Jeho chování a postoj k celému světu se změnil ve chvíli, kdy soudce vyslovil poslední slovo. Nevinen. O jeho návratu lidé nevěděli. Přišel tak náhle, jako se před časy vypařil. Zavraždil mladíka, jenž zavinil smrt šestileté Anny Sofie a její matky a posléze i zbytek jeho rodiny. Našli je v jejich rezidenci krátce poté, co je pobodal nožem.

Zpráva o několikanásobné vraždě se městečkem roznesla rychlostí světla. Zdejší lidé byli jeho činem šokováni a vraždu pěti členů bohaté rodiny nesli těžce. Jacoba našli druhý den v jeho starém domě oběšeného. Od té doby městečko nezažilo jediné násilné úmrtí.

Situace se však změnila v den, kdy dva policisté našli v malém domě poblíž lesa tělo mrtvé ženy.


28. dubna 1980

Policisté Douglas a Raymond právě vykonávali svou obvyklou obchůzku vesnicí a ujišťovali se, zda je všechno v pořádku. Procházeli ulicemi v centru města a nakonec také zamířili do vzdálené ulice poblíž lesa, která byla od města izolována. Rodiny, které tam žily, se ostatním lidem stranily. Ve městě se ukazovaly jen zřídka a jejich děti nenavštěvovaly místní školu. Lidé o nich často mluvili jako o podivínech.

Oba policisté došli na začátek ulice a porozhlédli se. V ulici byly jen tři domy a zbytek zabírala rozlehlá pláň s vysokými stromy.

„Hm, je tady podivný klid. Až mi z toho stávají chlupy na rukách,“ prohodil do ticha Raymond.

„Raději to půjdem obhlídnout, ať to máme rychle za sebou,“ navrhl Douglas a vykročil rázným krokem vpřed.

„Snad se nebojíš Dougu,“ pošťuchoval ho Raymond. Douglas na něj vrhl pohled, který naznačoval – ještě jednu takovouhle blbou poznámku a je po tobě. Vše se zdálo být v naprostém pořádku. Po chvilce dorazili až na samý okraj lesa, kde stál poslední dům.

„No, myslím, že je to o.k., měli bychom se zase vrátit,“ řekl Douglas a už už se chtěl vydat zpět, když ho jeho společník chytil za rukáv a zadržel ho.

„Neblázni. V tomhle domě jsem ještě nebyl. Nebylo by od věci, kdybychom se seznámili s jeho obyvateli,“ navrhl Raymond a šibalsky na svého společníka mrkl. Potom už jen stiskl zvonek u brány a vyčkával.

„Asi nejsou doma. Pojď půjdeme,“ řekl po chvilce Doug, když se z domu nikdo neozýval.

„Ne. Mám nějaké divné tušení, musíme se tam jít kouknout,“ prohodil Ray.

„Tušení? To bude nejspíš jen důsledek tvého hladového žaludku, tak pojď,“ vyslovil Doug ledabyle, ale Ray se ani nehnul. Stále koukal na dům, jako by byl zhypnotizovaný.

„Ne, jdu tam,“ řekl rázně. Ani nečekal na Dougovu reakci a otevřenou bránou vešel dovnitř. Doug zůstal stál na chodníku a němě na něj zíral. Neměl se k pohybu.

Ray ještě jednou zaklepal na domovní dveře, aby se ujistil, zda tam opravdu nikdo není a potom vešel dovnitř. Smrad, který ho uvítal, ho málem skolil na kolena. Páchlo to tam hnilobou a ještě něčím dalším, co se nedalo identifikovat. Ale i přes tento nedostatek Ray pokračoval v obhlídce domu. Nejprve obešel všechny pokoje napravo a potom došel až do obývacího pokoje, jenž se nacházel nalevo od vchodu. Ve dveřích se zarazil a s pusou dokořán zíral na hromadu nábytku uprostřed místnosti, ze které čouhala bezvládná lidská ruka.

„Douglasi pojď sem. Rychle,“ vykřikl, rozběhl se k hromadě a rukama začal odhazovat kusy nábytku z mrtvého těla.

„No co je?“ optal se Douglas, který právě dorazil do obývacího pokoje.

„Podívej,“ špitl a rukou mávl směrem k mrtvému tělu.

„Proboha, ona je… je mrtvá?“ vykoktal třesoucím se hlasem Douglas.

„Jak vidíš tak je,“ odpověděl mu Raymond.

„Ale Rayi. To přece… bože můj. Myslíš, že to byla vražda?“ zeptal se opatrně. „Tady se nevraždilo už několik let,“ dořekl.

„Myslím, že to byla vražda, koukni,“ ukázal na početné rány, které měla žena po celém těle. „Určitě to byla vražda a jestli ne, tak ať se propadnu o čtyři patra níž.“


* * *


27. dubna 1980 - 23:30

Na konci neosvětlené ulice stála jediná pouliční lampa. Byla vysoká asi dva metry a její šedivý nátěr byla vlivem stáří ten tam. Dnes už byla z větší části rezavá. Stejně jako její okolí vypadala zchátrale.

Nic, opravdu nic nenaznačovalo, že se tady budou dít podivné věci. Lampa vydala bzučivý zvuk a posléze se rozsvítila. Na malou chvíli ozářila krajinu kolem a nakonec zase zhasla. Svůj pokus „svítit“ zopakovala ještě několikrát, ale potom už zhasla nadobro.

V okolí se zvedl prudký vítr a začal si pohrávat s korunami stromů. Nakláněl je dopředu a dozadu, div stromy nevyvrátil z kořenů. Popelnice, jež stály na ulici, převrátil a nutil je k pohybu. Popelnice se s rachotem odkutálely o několik metrů dál.

„Prásk…“ krajinou zazněla rána a vedle zhaslé lampy se objevila osoba zahalená v plášti. Chvíli se koukala kolem sebe a pak se dala do pohybu. Pomalými šouravými kroky kráčela napříč silnému větru, který ji nemilosrdně bičoval do tváře, přestože byla schovaná pod maskou. Svůj plášť si silně tiskla k sobě a v ruce svírala podivný proutek.

Trvalo jí bezmála deset minut, než dorazila k vytyčenému cíli, i když byl jen pár metrů od ní. Zastavila se před malým domkem a pohrdavě si odfrkla. Chvíli váhala, ale nakonec máchla rukou, ve které držela proutek a vrata se sama od sebe s vrzáním otevřela.

Ocitla se na úzkém dvorku, jenž byl součástí pozemku. Znechuceně si prohlídla rozpadlou lavičku, hromadu nějakých trámů a dalších zbytečností, které zabíraly polovinu dvora. Vyšla tři schody, které vedly k vchodovým dveřím a znovu máchla proutkem. Dveře se s hlasitým prásknutím rozletěly a odhalily tak část domu.

Osoba v černé kápi vešla do chodby a nevšímala si té spouště, kterou právě způsobila. Měla jasný cíl a nic na světě jejímu plánu nemohlo zabránit. Porozhlédla se a při tom pohledu si znovu odfrkla a zakroutila hlavou.

„Co se to proboha děj…“ zazněl překvapený hlas. Na prahu dveří stála žena s černými vlasy a oči, nyní plné strachu, upírala na nově příchozí osobu.

„To ne. Co ode mě chceš?“ špitla skoro slyšitelně žena. Postava v kápi si rukama sundala masku i kapuci a svůj proutek namířila na ženu, jenž na ní nevěřícně zírala.

„Ty! Ale to přece… to nesmíš,“ ječela hystericky žena a její strach teď dosáhl maxima.


* * *


27. dubna 1980 – 23:00

Černovlasá žena seděla u kuchyňského stolu a z očí ji nezadržitelně tekly slzy. V ruce třímala kus pergamenu, který ji před malou chvilkou přinesla sova pálená. Byl celý promáčený od slz a inkoust se rozmazával.

Očima těkala z pergamenu na zem a zase naopak. Třesoucími prsty položila dopis na stůl a znovu ho začala číst.

Andromedo,

Teď není čas na to, abych ti vysvětloval podrobnosti. Jsi ve velkém nebezpečí. Sbal si potřebné věci a opusť dům. Budu tě čekat o půl noci v Londýně, v Děravém kotli.

Naši lidé se dozvěděli, že tvá sestra Belatrix se přidala k Smrtijedům. Chce tě zabít lásko. Musíš odtamtud rychle zmizet. Naše dcera je v Bradavicích a tam je momentálně v bezpečí, ale já mám hrozný strach o tebe. Pro všechny Merliny na světě, musíš odejít z našeho domu.

Bude to těžké. Musíme se někde schovat, ale spolu to zvládneme. Vím to. Brumbál mi slíbil pomoc. Miluji tě Andy.

Ted Tonks


Žena jménem Andromeda zavřela oči a vydala tichý vzlyk, posléze se zvedla a s promočeným dopisem odešla do obývacího pokoje. Posadila se do pohodlného křesla blízko police s knihami a znovu zavřela oči. Několik vteřin jen poslouchala, jak v krbu praská oheň. Pergamen v ruce silně stiskla a nakonec se ponořila do svých myšlenek. V hlavě se jí vybavilo nespočet vzpomínek na její nešťastné dětství. Jedna za druhou prolétávaly hlavou a způsobovaly jí neskutečná muka.

Šestiletá dívenka s černými vlasy seděla na okenním parapetu svého pokoje a ztrápeně se dívala ven. Tvář měla uplakanou a na zádech měla četné modřiny. Maličkou ručkou si sáhla na místo, kde dopadl otcův řemen a hlasitě sykla. Oční víčka silně stiskla k sobě a znovu ucítila slané slzy na své tvářičce. Dlaň opřela o špinavé okno a koukala se, jak se vlivem horkého dechu sklo zapařuje.

Z jejího rozjímání jí vyrušilo hlasité prásknutí dveří. Opatrně se otočila směrem k nim. Na chodbě stála její starší sestra a dívala se na ní přísným pohledem.

„Co tady děláš?“ zeptala se jí tichým hláskem.

„Otec udělal dobře, když tě seřezal. Alespoň si uvědomíš, s kým se smíš stýkat a s kým ne,“ řekla stroze.

„Proč nemůžu mít žádné kamarády Bello? Ten kluk od vedle je přece hodný a navíc jeho rodina je bohatá,“ špitla uplakaně dívenka.

„Andromedo, je to mudla. Přátelit se s mudly je ta největší potupa pro naší rodinu, to už bys snad mohla vědět,“ řekla její sestra. „Že ti není hanba. Víš jak se musí otec za tebe stydět?“ dodala ještě a opustila pokoj.

Andromeda popotáhla a sklopila oči. Pořád jí nedocházelo, v čem chybovala. Už od malička jí otec mlátil a matka se jí nikdy nezastala. Raději odešla z pokoje a nechala ji na pospas manželovi. Dokonce ani u svých sester nenašla oporu. Snažila se otci vyjít vstříc. Opravdu se snažila, ale vždy dosáhla jen toho, že odcházela s pláčem a zmlácená do svého pokoje.

 


* * *
 


Andromeda se probudila časně z rána. Chvíli ještě nechala své oči zavřené a snažila se vybavit si sen, ale posléze se odhodlala vstát. Vysoukala se z postele a převlékla se. Svůj kufr už měla sbalený, stačilo jen pár maličkostí. Bylo prvního září a jedenáctiletá dívenka měla nastoupit do Bradavické školy čar a kouzel.

Jakmile byla nachystaná, vzala si svůj kufr a sešla dolů na snídani. V kuchyni už seděli všichni členové rodiny Blacků. Slušně pozdravila a posadila se vedle své mladší sestry Narcisi. I když to byla její rodina, cítila se mezi nimi jako kůl v plotě. V místnosti vládlo děsivé ticho, bylo slyšet jen cinkání příborů o talíře.

Po snídani, která proběhla v naprosté tichosti, se celá rodina vydala na nádraží King´s Cross. Přešli přes přepážku mezi nástupištěm 9 a 10 a ocitli se v obrovském areálu, kde stála červená lokomotiva.

Andromeda se chystala odejít k jednomu vagónu, avšak otec jí zarazil. Surově ji chytl za ruku a zatáhl do jednoho rohu.

„Tati, co…“ začala vystrašeným hlasem.

„Ticho,“ okřikl jí otec. „Naše rodina má skvělou pověst, ne abys jí ty poškodila, rozumíš?!“ nařídil jí. Adromeda přikývla. „Jestli se dozvím, že děláš potíže a bavíš se s těmi odpornými mudlovskými šmejdy, tak si můžeš být jistá, že můj řemen si tě najde. Dojedu si pro tebe do školy a už se tam nikdy nevrátíš. Je ti to jasné?“ vyhrkl pan Black a chytl ji za krkem. Andromeda bolestí vydala tichounký sten, ale přikývla. Ještě chvíli se jí otec díval svýma ledovýma očima do těch jejich a potom ji pustil.

Jedenáctiletá dívenka nastoupila do vlaku a stále se celá třásla. Našla si volné kupé a celou cestu mlčky pozorovala krajinu, jíž právě projížděli. Ani netušila, že se jí konečně trochu pozmění život. Že si za pár dní najde přátelé a bude se moci poprvé radovat ze života.

 


* * *
 


„Měli bychom projít detaily blížící se svatby,“ navrhl pan Black při večeři s Goylovými.

„Už jsme s paní Goylovou rozeslaly pozvánky a zítra v Příčné ulici vyzvedneme svatební šaty,“ nechala se slyšet paní Blacková.

„Výborně. Velký den, kdy se spojí naše rodiny se blíží. Vše musí být dokonalé, nic nesmí chybět,“ odříkával pan Black a pousmál se na svého budoucího zetě.

„Určitě proběhne vše tak, jak má,“ dodala s úsměvem paní Goylová.

U kuchyňského stolu v rezidenci Blacků vládla veselá nálada. Všichni přítomní prodiskutovávali nastávající svatbu a velice se při tom bavili. Jen jedna jediná osoba seděla sklíčeně na své židli a s nechutí zírala do svého netknutého talíře.

Andromeda Blacková se před pár dny vrátila z Bradavické školy, kde dostudovala poslední ročník. Měla své plány, které chtěla realizovat, i když si byla víc než jistá, že se otci nebudou líbit. Přesto však zůstala doma a vyčkávala na správný okamžik.

Ten se však nedostavil, poněvadž v rodině zavládl naprostý chaos. Jakmile dorazila do domu svých rodičů, překvapila ji nepříjemná zpráva. Otec jí našel snoubence a potají začal s rodinou vybraného zetě chystat svatbu.

„Co je ti? Ty snad nejsi šťastná? Vždyť se budeš vdávat,“ oslovila ji starší sestra. „Není to sice ta nejlepší partie, ale můžeš být ráda, že tě vůbec někdo chce,“ dodala povýšeným hlasem.

„No jasně, jsem nesmírně šťastná. Větší štěstí jsem snad ani nemohla mít,“ odpověděla sarkasticky Andromeda, avšak neuvědomila si, jak hlasitý tón použila. V místnosti jakoby někdo vypnul zvuk. Nastalo takové ticho, že by i hluchý uslyšet spadnout špendlík na podlahu. Oči všech přítomných se upíraly na jedinou osobu.

„Co jsi to říkala? Mohla bys nám to zopakovat?“ vyzval jí otec hlasem, který postrádal veškerou barvu. Andromeda seděla zaraženě na židli a nevěděla co říct. Srdce jí silně tlouklo a hrdlo měla stažené. Očima těkala z jedné osoby na druhou, jen na svého otce se nepodívala.

„Slyšela jsi mou otázku?“ řekl pan Black stejným hlasem jako před chvíli.

„Ano otče. Říkala jsem, že nejsem šťastná. Nikdy si nevezmu Goyla. Nestanu se jeho ženou. Mám ráda někoho jiného a chci si vzít jeho,“ vyhrkla najednou a nejvíce tím překvapila samu sebe.

„Slyšel jsem dobře? Tak ty mi budeš odporovat?“ začal křičet pan Black a vzteky kolem sebe plival sliny. „Nikdy nedovolím, aby si má dcera, aby si Blacková vzala mudlovského šmejda, rozumíš? Ty si vezmeš Goyla a hotovo.“

„Nevezmu otče. Celý svůj život jsem snášela tvou zlobu a týrání, ale teď jsem dospělá. Chci žít podle sebe. Jsem zasnoubená s Tedem Tonksem a odejdu za ním,“ křičela na celé kolo a třásla se od hlavy až k patě. Sama nevěděla, zda to bylo strachy nebo vztekem.

„To nikdy nepřipustím, i kdybych tě měl držet zavřenou na věky,“ prohlásil otec.

„Já už nebudu dělat to, co mi nařídíš. Nenávidím tě. Nenávidím i to odporné jméno Black,“ zařvala a v tom momentě se začala na zemi svíjet ve strašlivých bolestech. Jakoby do jejího těla bodalo tisíce nožů. A pak to náhle skončilo. Pomalu otevřela oči a uviděla svého otce, jak drží hůlku a míří přímo na ní.

„Tohle je přece zakázaná kletba, drahý. Uvědomuješ si, jaké problémy si tím způsobíš?“ řekla paní Blacková.

„Vždyť ona ti za to nestojí, otče,“ prohodila nejmladší dcera Narcisa.

„Ale jaké problémy. Podle mě udělali obrovskou chybu, když cruciatus zakázali. Je to ten nejlepší prostředek, jak přivést lidi k rozumu. Mně osobně ta kletba vyhovuje,“ podotkla ledabyle Belatrix.

„Já souhlasím s vaší dcerou Belatrix, pane. I já si myslím, že cruciatus by se měl volně používat,“ ozval se odmítnutý „snoubenec“.

„Zmiz, vypadni! Už tě nechci nikdy vidět. Ode dneška nejsi má dcera. Sbal si své věci a táhni si za tím mudlovským šmejdem. Ale připrav se na to, že já nikdy nedopustím, abys byla šťastná!“ zasyčel pan Black a prstem rázně ukázal na dveře.


Andromeda cítila, jak jí po tváří stékají slané slzy. Oči však neotevřela. Stále seděla v křesle a v ruce držela pergamen. Před léty, když ji otec vyhnal z domu, se zařekla, že skoncuje s minulostí a začne nový život. Že se už nikdy nebude vracet ke svému dětství, které je doprovázeno jen utrpením. Celkem se jí to dařilo. Vdala se za Teda a narodila se jim dcera Nymfadora. Dokonce ani výhružka otce nepokazila jejich šťastnou rodinnou idylku.

Bohužel, nic netrvá věčně. Myslela si, že po smrti svých rodičů bude mít konečně klid. Avšak po přečtení dopisu od svého manžela jí znovu zavalily hlavu myšlenky na její rodinu. Bylo to jako prokletí. Čím víc se snažila od své rodiny izolovat, tím víc ji pronásledovala.

„Proč mě tak nenávidí. Proč mě jednoduše nemůže nechat na pokoji. Proč mě chce…“ nedořekla větu a zabořila tvář do dlaní. Tentokrát se to na ní všechno sesypalo. Vzpomínky a dopis.

Plakala a její nářek se nesl celým pokojem. Nemohla přestat, slzy jí tekly proudem a oči jí začaly pálit. Ale po chvilce se přece jen vzchopila a uslzené oči obrátila ke krbu, ve kterém stále hořel oheň. Zvedla se a odhodila zmuchlaný pergamen přímo do žáru plamenů. Koukala se, jak se zažloutlý list mění v černý uhel, až z něj nakonec zbyl jen pouhý popel.

„Jen tak se ti nevzdám, sestřičko,“ zašeptala. Odtáhla oči od krbu a podívala se na hodiny. Bylo půl dvanácté. Celou půl hodinu seděla v křesle a vzpomínala.

„Musím se jít sbalit. Sraz s Tedem je už za půl hodiny,“ pokárala se a chtěla odejít, jenže venku se náhle zvedl prudký vítr a okno, jenž bylo pootevřené se rozrazilo dokořán. Do místnosti vnikl studený vítr a začal dělat z obývacího pokoje kůlničku na dříví. Fotky z polic jedna po druhé spadly na zem a staré noviny spolu s pergameny se začaly vznášet ve vzduchu.

Andromeda se snažila okno zavřít, bohužel vítr byl opravdu silný. Celých pět minut zápasila s živlem a pak se jí to konečně podařilo. Zabouchla okno a přetočila kliku. Celá udýchaná se obrátila. Pohled jí padl na obrovskou spoušť, kterou vítr způsobil. Aniž by si uvědomila, kolik času tím ztratí, pustila se do úklidu. V momentě, kdy zvedala poslední fotku, na které byl Ted s Nymfadorou, uslyšela ohlušující ránu. Fotku leknutím upustila na zem a začala hledat svou hůlku. Jakmile jí našla, rozeběhla se ke zdroji hluku.

„Co se to proboha děj…“ začala, ale v půli věty se zarazila. Stála ve dveřích obývacího pokoje a koukala před sebe. V očích se jí zračil neskutečný strach. Vstupní dveře byly zničené a v chodbě stála postava v černé kápi a na obličeji měla masku.

„To ne. Co ode mě chceš,“ špitla skoro neslyšně Andromeda. Postava v kápi si rukama sundala masku i kapuci a odhalila tak svou totožnost. Hůlku namířila na Andromedu a čekala.

„Ty! Ale to přece… to nesmíš,“ ječela hystericky a její odvaha byla ta tam. Strach vyhrál. Byl prostě silnější.

„Čekala jsi snad někoho jiného, sestřičko?“ zeptala se předstíraným medovým hláskem.

„Proč tohle děláš, Bello. Co jsem ti udělala, vždyť jsi má sestra?“ odříkávala zoufalá Andromeda a hůlka v ruce se jí rozkmitala.

„Expeliarmus…“ sykla Belatrix a Andromedina hůlka v tu ránu odletěla na konec chodby. „Zneuctila jsi naší rodinu. Jsi černá ovce, odporný červ a ještě se odvažuješ nazývat mě tvou sestrou?“ vřískala Belatrix jako smyslu zbavená. „Vzala sis mudlu a pošpinila naše jméno. Jsi stejná, jak ten odporný sliz, Sirius. Náš Pán takové zrádce nestrpí!“

„Pán? Proč ses dala na jeho stranu? Proč?“ tentokrát začala ječet Andromeda. „Vždyť je to zrůda. Je to vrah!“ křikla na svou sestru a zorničky se jí rozšířily strachem.

„Jak se opovažuješ… crucio,“ vřískla skrz zaťaté zuby Belatrix a hůlkou mířila své sestře přímo na srdce.

Andromeda padla k zemi a začala se kroutit v nesnesitelných bolestech. Znovu zakusila ten strašlivý pocit, jakoby do ní bodalo tisíce nožů a kdoví co ještě. Tělem jí proudila neviditelná síla, která se jako jed dostávala do každé částečky jejího těla. Hlavou jí pulsovala mučící bolest a stále se zvyšovala. Nepřestávalo to. Řvala bolestí, kapky slz už z jejího obličeje nestíhaly odkapávat. Mísily se dohromady a utvářely tak proud slané vody.

Po chvilce, která jí připadala jako věčnost, síla z jejího těla pomalu odcházela a bolest se snižovala. Konečně mohla znovu otevřít oči. Ležela schoulená v klubíčku na zemi jako malé dítě a prosebně shlížela na svou starší sestru.

„Tohle byl jen začátek, sestřičko,“ pošeptala Belatrix a vzápětí ze sebe vydala kdákavý smích, který se rozléhal po celém domě.

„Vstaň!“ přikázala Andromedě. Ta se jen neohrabaně posadila a dál zůstávala na studené podlaze.

„Řekla jsem vstaň!“ vykřikla Belatrix a surově sestru chytla za ruku, aby ji vytáhla na nohy. Andromeda však její ruku zastavila a zpříma se jí podívala do ledových očí.

„Jestli mě chceš zabít, udělej to hned,“ řekla ji tichounkým, avšak pevným hlasem. Belatrix se jen uchechtla a znovu jí chytla za ruku. „To by se ti líbilo, co? Takovou radost ti neudělám. Za svou zradu zaplatíš, to mi můžeš věřit. Nikdy bych si neodpustila, kdybys zemřela bezbolestnou smrtí,“ štěkla na ni a v očích jí zajiskřilo.

Násilím svou sestru odtáhla až doprostřed obývacího pokoje a tam jí nechala ležet na zemi. Očima přeletěla po pokoji a zastavila se u police s fotkami. Chňapla po té největší, na které byla Andromeda se svým mužem společně objímajíc desetiletou dceru.

„Nesahej na mou rodinu,“ obořila se na Belatrix Andromeda.

„Rodinu? Je to jen ušmudlaný kus papíru,“ odfrkla Belatrix a fotku v dřevěném rámu hodila do krbu.

„Né,“ zařvala Andromeda a pokusila se vstát. Chtěla fotku zachránit. Chtěla se rozběhnout ke krbu a vzít jí z plamenů, avšak Belatrix ji rázem zastavila. Do hrudi ji zasáhl modrý paprsek a její tělo sebou praštilo o protější stěnu. Bezvládně padla na zem a zůstala ležet.

„Ale no tak, Andy. Snad už tě to nepřestává bavit? Víš přece, jak se tahle hra hraje. Ještě chvíli vydrž,“ šeptala jí do ucha Belatrix a hladila svou sestru po vlasech. Andromeda otevřela oči, nemotorně se nazdvihla a opřela se o zeď. Belatrix kousek poodstoupila a zase na ní namířila hůlkou. „Už to nebude dlouho trvat moje milá… crucio,“ křikla a při pohledu na zmítající se sestru se znovu začala smát tím odporným kdákavým smíchem.

„Ale no tak, drahá sestřičko, co ten křik? Snad tě to nebolelo?“ zeptala se Belatrix předstíraně raněným hlasem a potom ze sebe vydala další nechutný smích. Popošla k polici s fotkami a uchopila fotografii na níž byla osmiletá Nymfadora s koštětem v ruce.

„Tak malá a tak hezká. Tvoje dcerunka je opravdu sladké dítě. Co myslíš? Kolik cruciatů by vydržela?“ položila otázku směrem ke své sestře a sladce se na ni usmála.

Andromeda náhle pocítila příval nové energie. Dostala šílený vztek. Vyskočila na nohy a rozběhla se k Belatrix. Ta na její reakci nebyla připravená a nestačila pozvednou ruku s hůlkou. Andromeda jí povalila na zem a chytla pod krkem. Hůlka přitom Belatrix vypadla z ruky a odkutálela se pryč.

„Pusť mě!“ vřískala, ale Andromeda nepolevovala. Stále ji držela pod krkem a snažila se ji zaškrtit. Její sestra se zmítala a rukama hmatala kolem sebe, jakoby se snažila něco najít.

A taky že našla. Uchopila do ruky střep, jenž patřil k rámečku fotky, kterou Andromeda upustila. Svět se s ní pomalu točil, poněvadž se jí nedostávalo kyslíku. Ze všech sil se napřáhla a střepem své sestře způsobila řeznou ránu na zádech.

Andromeda se zajíkla novou dávkou bolesti a polevila svůj stisk kolem krku Belatrix. Ta toho vzápětí využila a uštědřila jí další řeznou ránu do zad. Ještě několikrát jí střepem bodla a pak už se jen mátožně vyškrábala na nohy. Andromeda ležela na zemi celá od krve a v rukou držela zmuchlanou fotku Teda a Nymfadory.

„Myslela sis, že mě můžeš přemoci? To sis vážně myslela? Jsi nula Andromedo, NULA!“ vřískala směrem ke své sestře. „Já jsem nejvěrnější a nejschopnější služebník našeho Pána, nikdo mě nemůže přemoci, rozumíš?“

Andromeda na ní upírala své oči a stále k sobě tiskla fotku. „Špatně skončíš Bello. Vybrala sis cestu, ze které není návratu. Budeš trpět. Dříve nebo později tě taky zabijí,“ šeptala a z pusy jí odkapával pramínek krve.

„Myslíš? Pokud správně chápu tuto situaci, tak ty jsi ta, kdo zemře a já jsem ta, kdo zabije a bude žít. Náš Pán mě ochrání. Má větší moc, než kdokoliv na světě. A já se učím přímo od něj. Nemyslím si, že jsem si vybrala špatně,“ odpověděla jí.

„Jsi zrůda Belatrix,“ špitla Andromeda.

„Ehm, děkuji za kompliment. Sbohem má sestřičko… Avada Kedavra!“ vykřikla a z hůlky jí vyletěl zelený paprsek. Narazil přímo do srdce sestry a její tělo odhodil na skříň. Posléze dopadlo na zem. Skříň, do které narazilo tělo se zakymácela, spadla na tělo a její obsah se vysypal ven.

Andromeda ležela na zemi mrtvá, zavalená tíhou nábytku. Jediná část jejího těla, která byla vidět, byla ruka, v níž stále držela fotografii své rodiny.


* * *


„Koukni, něco má v ruce,“ vykřikl najednou Douglas.

„No tak se podívej, co to je,“ pobízel ho Raymond.

„Ne, ty se podívej. Ty jsi ji našel,“ odmítl Doug a ustoupil o kus dál.

„Ty jsi ale posera,“ prohodil k němu Ray a vysoukal ze sevřené pěsti zmuchlaný papír. „Co je to?“ optal se Douglas zvědavě.

„Asi nějaká fotka. Ale je vážně divná. Takovou jsem ještě nikdy neviděl. Koukni,“ dořekl a podal fotku společníkovi.

„Oni se hýbou. Sakra Rayi, co je to? Tohle je vážně blbej vtip!“ vykřikl Doug a fotkou mrštil do kouta. „Já ti říkal, ať sem nechodíme. Pojď, raději zmizíme a nahlásíme to!“ vyzval Raymonda.

Ten mu kupodivu dal za pravdu a zvednul se. Došli až ke vchodovým dveřím a když chtěli vyjít ven, zatarasily jim cestu osoby v podivných pláštích. Každá z nich v ruce držela nějaký klacek, kterým mířila na oba policisty.

„Kdo jste?“ zeptal se Raymond a vytáhl zbraň. Tak jako ti divní lidé mířili na policisty klacky, tak Raymond s Douglasem na ně na oplátku mířili zbraněmi.

„Jsou to ti mudlovští polacejti, kteří jsou něco jako bystrozorové, měli bychom jim vymazat paměť,“ navrhl nějaký muž ve fialovém plášti.

„Policajti, ne polacejti. A co jsou ti bystroněco?“ zeptal se zmatený Raymond.

„Dobrý nápad. Stevene, ty jim vymaž paměť a my se půjdeme podívat dovnitř,“ rozkázal další muž, tentokrát v modrém plášti.

„ Cože? Vymazat nám paměť. Co jste sakra zač?“ začal panikařit Douglas.

„To nás jako těmi klacky chcete šimrat? Odhoďte je zase zpět do křoví a dejte ruce nad hlavu, nebo začnu střílet,“ štěkl Ray pevným hlasem, avšak kolena se mu začala třást.

„Pche, prý klacky a šimrat. Ty jsi ale vtipálek. Jdeme pánové. Nezapomeň jim vymazat paměť Steve,“ nechal se slyšet muž v hnědém plášti.

„Ok. Expeliarmus!“ křikl Steve a oběma policistům vyletěly zbraně z rukou. „Je nám to líto, jenže udělat to musíme. Nemusíte mít strach. Nijak vám to neublíží.“

„Neublíží? To je nějaké kouzlo nebo co?“ hysterčil Ray a chytl se Douga za ruku. To už je ale oba zasáhl nějaký proud světla. Hlava se jim zatočila a udělalo se jim mdlo. Naposledy pohlédli do tváře podivnému muži jménem Steven a potom se vrávoravým krokem dali na cestu zpět. Zpět do centra městečka Leominster.

 

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia