Po 08. března    slaví: Gabriela



Kategorie: Novinky, Povídky

Koho miluje Susan Bonesová?

Hl.postavy: Susan Bonesová
Žánr: romantická komedie
Přístupnost: není omezeno
Věnováno: Jackie Decker
Beta-reader: Eillen

Obsah: Susan je zamilovaná a stále myslí na svého vyvoleného. Nemůže ho dokonce vyhnat ani ze svých snů. Kdo je ale jejím vysněným mužem?

Šestnáctiletá dívenka s rezavými vlasy sedí na rozlehlé pláni opřená o mohutný kmen, jehož větve sahají až na zem. Na prsty si nervózně navíjí pramínky dlouhých kadeří. Rty těsně semknuté k sobě a očima těká skrz dlouhé větve po krajině. Jakoby někoho vyhlížela. Nikdo však nepřichází. Je úplně sama. Všude je klid, jen slabý vánek si pohrává s korunami stromů a nechává je tančit v rytmu své melodie.

Začíná být čím dál víc netrpělivější. Že by zapomněl? Napadá ji a při tom pomyšlení pocítí zvláštní záchvěv ve svém srdci. To přece nemůže být pravda. Slíbil to. On přijde, určitě. Říká si v duchu, ale stále se nemůže zbavit pocitu, že zapomněl.

Sedí tady už bezmála hodinu a marně vyhlíží tolik očekávanou osobu. Nakonec se však rozhodne opustit místo a vrátit se zpět do svého pokoje.

Vstane a rukama odhrne větve stromu. A najednou ho spatří. Stojí na kraji lesa a mává na ni. On nezapomněl. Přišel. Je tady. Raduje se v duchu a smutnou tvář najednou vymění radostný úsměv.

Rozbíhá se směrem k ní a ona strne. Samým překvapením se nemůže ani pohnout. Srdce jí prudce buší jakoby se chtělo co nejdříve dostat z těla a utíkat napřed.

„Má lásko. Promiň mi to zpoždění. Mrzí mě to,“ omlouvá se onen neznámý jakmile přiběhne k ní a zároveň ji chytá za trup.

„Neomlouvej se miláčku. Já to chápu. Odpouštím ti,“ dodává dívka a přibližuje se k němu. Jejich rty jsou jen kousíček od sebe. Cítí jeho dech, cítí jak mu prudce tluče srdce a pak…



„Susan vstávej!“ křičel na ní někdo jménem.

„Tak dělej nebo přijdeme pozdě,“ přidal se někdo další.

Dívka s rezavými vlasy byla schoulená pod přikrývkou ve své posteli z nebesy a na její tváři se rozléval úsměv. Patrně se jí něco krásného zdálo. Oči se pod víčky sem tam pohybovaly a její ruce objímaly polštář.

Jakmile uslyšela ty hlasy, probudila se. Prudce otevřela oči a tápala po místnosti. Byla zmatená. Ještě před chvíli stála v silném obětí svého milého na louce a nyní má kolem sebe jen tři vysmáté obličeje. Její spolubydlící se nakupily u její postele a tiše ji pozorovaly.

„No konečně, že ti to ale trvalo,“ vyhrkla jedna z kamarádek.

„A co ten úsměv Susan? Copak se ti krásného zdálo?“ dobírala si ji druhá.

„Myslím, že se nám Susan zamilovala,“ nadhodila třetí a všechny tři se rozesmály.

Susan, tak se dívka jmenovala, se konečně dostatečně probrala. Vrhla na své kamarádky zlostný pohled a vysoukala se z postele, aniž by řekla jediné slovo. Bylo něco kolem půl osmé a za chvíli má mít hodinu lektvarů.

„Ale no tak. Jsme přece tvé kamarádky. Tak nám to pověz. Do koho ses zamilovala?“ nedaly se její spolubydlící a snažily se z ní vypáčit onoho dotyčného.

„Já a zamilovat se? Hloupost,“ odfrkla.

„A co teda mělo znamenat to ´má lásko a miláčku´?“ nenechaly se. Susan zkoprněla.

„Cože?“ vyhrkla.

„No, mluvila jsi ze spaní,“ špitla jedna z kamarádek.

„Mluvila ze spaní? Jen se vám něco zdálo,“ řekla spěšně.

„Tak kdo je to?“ vykřikly všechny, ale Susan už neodpověděla.

Rychlostí blesku na sebe hodila hábit a potom už upalovala do Velké síně na snídani. Po cestě si vybavovala sen, který se jí dnes v noci zdál. Jakmile si na něj vzpomněla, znovu se jí na tváři rozhostil úsměv.

„Tak hni se, můro,“ strčil do ní nějaký sedmák ze Zmijozelu a posléze odkráčel.

Susan se opět vrátila do reality. Po krátké snídani sestoupila až ke třídě ve sklepení a opřela se o zeď.

Byla nervózní. Její kamarádky tento stav pojmenovaly jako „strach ze Sevíka“. Ale ona jediná věděla, že je to něco jiného. Už dlouho s tím bojovala, ale bez výsledků. Po hradě chodila jako tělo bez duše a vždy, když ho potkala, roztřepala se jí kolena.

Zavřela oči a opět se nechala vtáhnout do hlubin svých myšlenek.


Sedí na lavičce blízko famfrpálového hřiště. V ruce třímá plyšového medvídka, kterého dostala dárkem. Dal jí ho on. Na prsou má přišitou cedulku z plastu ve tvaru srdce a na něm stojí „I love you“. Srdce je červené a nápis stříbrný. Jakmile se srdíčka dotkne, text se změní na několik písmen. Tentokrát na svítící iniciály S. S. a S. B.

Dívce zazářily oči při pohledu na medvídka. Neustále se srdíčka dotýká, jen aby si mohla stále dokola číst oba texty.

Z její slastné chvilky jí vyruší něčí kroky. Otočí hlavou a plyšového medvídka instinktivně schová za zády.

„Nemusíš ho schovávat. To jsem jenom já,“ odpovídá jí nově příchozí.

To je on. On přišel za mnou, křičí v duchu a usmívá se. „Netušila jsem, že jsi to ty. Myslela jsem, že je to zase někdo ze Zmijozelu. Před chvílí tady totiž byli,“ odpovídá mu.

„Potkal jsem je. Už ti neublíží,“ slibuje jí a sedá si vedle ní.

„Jsi hodný,“ znovu se usmívá a cítí, jak jí tvář polévá horko. Určitě už se zase trapně červenám, říká si pro sebe.

„Co tady vlastně děláš?“ zeptá se ho, jen aby nevládlo to děsivé ticho.

„Přišel jsem za tebou. Chyběla jsi mi,“ říká a pomalinku se naklání k ní.

„Ach Severusi,“ vypadne jí…


„Slečno Bonesová,“ zazněl chodbou ledový hlas.

Susan se polekaně probrala ze svého snění a zůstala vystrašeně stát. Civěla s otevřenou pusou přímo do tváře Severuse Snape, učitele lektvarů.

„Žádám vás, abyste mě příště oslovovala pane profesore. Pro vás nejsem žádný Severus, je vám to jasné?“ řekl spíše řečnickou otázkou. Ostatní přihlížející se dali do burácejícího smíchu. „Odebírám Mrzimoru pět bodů za neúctu k profesorovi,“ řekl povýšeným hlasem a prudkým mávnutím hůlky otevřel dveře učebny. Rázně vkročil dovnitř. Studenti ho hned následovali.

Susan vykoktala nezřetelný souhlas a rudá jako rajče odkráčela za nimi. Posadila se ke svým kamarádkám do poslední lavice a obličej schovala do dlaní.

„Tak Severus jo?“ nadhodila její kamarádka a společně s dalšíma dvěma vyprskla smíchy.

 

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia