Čt 25. dubna    slaví: Marek



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

40. Hůlka princezny Rhöwaine

Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho. Dlouho jsem se teď kapitole nevěnovala vůbec, ale už je hotová - přečetla jsem ji jen tak narychlo, takže kdybyste našli nějaké chyby, prosím nahlásit ;-).
Kapitola je poslední kapitolou příběhu, kde konečně přichází tolik očekávané rozuzlení. Ještě bude navazovat Epilog a můžu povídku prohlásit za dokončenou - ani se mi věřit nechce... trvalo to roky, protože psaní HP mě v posledních letech vůbec nebavilo, ale konec je tu. Užijte si ho a těšte se na Epilog ;-).

Byla již téměř tma, když v dáli zpozorovali Dračí hory. Zapadající slunce osvětlovalo vrcholky hor a poskytovalo nádhernou podívanou.

Harry letěl společně se sestrou na Leorinovi a povídali si historiky z mládí. Bylo toho tolik, co by o ní rád věděl. S ostatními během cesty však sotva promluvili.

Hermiona se uvelebila za Eragona na Safiru. Ron s Dracem se museli podělit o Trna, který dělal, co mohl, aby unesl tři lidi. Byl ze všech draků největší a nejsilnější.

Jen Neville dal přednost společnosti Oromise a Glaedra. Harrymu to ani nepřipadalo zvláštní. Prochází něčím, s čím mu jeho přátelé nyní nemohou pomoci. A Oromis je Dračí Jezdec, určitě je mu v tuto chvíli lepším společníkem.

Když prolétali v těsné blízkosti nad Dračími horami, mohli spatřit oddíl elfských vojáků, jak se pohybuje v lesích.

Harry ta místa poznával, ačkoliv tenkrát byl přímo v jejich nitru. Utíkal tehdy před vojáky Království, kteří na ně číhali v lesích. V mysli se mu vyrojily vzpomínky na krásného koně Anwona, jenž mu byl skoro dva měsíce přítelem na cestách. Snad se v pořádku vrátil do lesů Du Weldenvarden, pomyslil si.

O pár vteřin později draci zahájili sestup.

Přistáli těsně před obřím kamenným obloukem, který propojoval dva světy.

Královna již vyčkávala jejich přílet, a když se poslední drak snesl dolů, vyšla jim vstříc. S Darynem v patách.

Bylo zvláštní vidět ho po takové době. Zmizel ihned poté, co se dostali do Ellesméry. Ani se s ním nestačili rozloučit.

Islanzadí těkala očima z jednoho na druhého. Jakmile její zrak spočinul na Aimée, neubránila se hlasitému vydechnutí. Okamžitě k ní přistoupila a objala ji tak pevně, až se o ni Harry začal bát. Trvalo několik dalších sekund, než se obě ženy uklidnily a Islanzadí se chopila své role královny.

„Vítám vás, přátelé,“ řekla s širokým úsměvem. Aimée držela kolem ramen, patrně šťastná, že je její dcera živá a zdravá. „Chtěla bych vám všem poděkovat, za vaši odvahu a pomoc v naší válce. Nebýt vás, moje dcera by byla stále zajatcem Krvopřísežníka a vítězství v nedohlednu. Patří vám mé nejhlubší díky.“

Její projev byl krátký, zato důrazný a pln vděku.

„Nyní je na čase, abyste se vrátili domů.“

Popošla k oblouku, ale místo aby přečetla nápis ve starověkém jazyce, pokynula jednomu ze svých elfů a ten vytáhl úzký, podlouhlý váček, který ji předal.

„Než však nadobro opustíte naši zemi, je tady něco, co bych vám chtěla propůjčit,“ řekla. Každé slovo vyslovovala pomalu a s patřičným důrazem. Otevřela váček a vytáhla hůlku, vyrobenou ze tří proutků, vzájemně se obepínajících. Orel, vyrytý ve dřevě, se probudil k životu a vydal tichý tón.

„Rowenina hůlka,“ neubránil se Ron a pohledem těkal z Královny na hůlku a zpět.

„Ano, je to ona,“ přikývla. „Přesněji řečeno, je to hůlka princezny Rhöwaine, kterou dostala před tisíci lety darem od elfského rodu, když se tehdy rozhodla žít na bezpečnějším místě, dál od Alagaësie.“

Harry s ostatními zůstal na královnu zírat s otevřenou pusou. Matně si vzpomínal na Darynovo vyprávění o malé princezně, která se ztratila a po dlouhé době našli její ostatky zahrabané v lese.

„Chcete říct, že Rhöwaine je Rowena z Havraspáru? Jedna ze zakladatelů Bradavic?“ vyhrkla Hermiona, kterou to nesmírně udivilo.

„Je to tak,“ přitakala královna. „Elfové našli Rhöwaine, jak se potuluje lesem a poskytli jí útočiště. Na příkaz jejího strýce, bratra jejího otce, byla odvedena do naších lesů, kde měla být zabita. Čeledín si to zřejmě na poslední chvíli rozmyslel a nechal ji běžet. Sám se pak vytratil. Pár let ji elfové vychovávali a postupně zjišťovali, že má nesmírný talent pro kouzlení, skrývala v sobě hromadu magické energie.

Po smrti jejího otce však vyšlo najevo, že pravda o její vraždě byla odhalena a čeledín potrestán smrtí. Nový král se ji snažil hledat, a tak pro ni našli nové útočiště, ve vašem světě. Vyrobili jí hůlku z větví stromu života, stromu Taurin, který je magický sám o sobě a navždy se s ní rozloučili.“

„Ale jak se tam dostala?“ špitla Hermiona. „Chci říct, Brána přece ještě neexistovala.“

Královna udělala delší odmlku a pak  s úsměvem řekla: „Mýlíš se, mladá čarodějko, Brána existovala odjakživa, jen o ní vědělo pouhých pár vyvolených. A po zmizení Rhöwaine byla uvrhnuta v zapomnění, aby byla princezna v bezpečí před králem. Nikdo se nikdy nesměl dozvědět, kde se nachází.“

„Ale zpět k hůlce, nemáme moc času,“ změnila královna téma. „Abyste porazili černokněžníka, budete ji potřebovat. Mějte však na paměti, že ji nesmíte zničit.“

„Ale my ji musíme zničit. Je to viteál. Pokud zůstane nepoškozena, Voldemorta nikdy neporazíme,“ namítal Harry, ale královna ho umlčela jediným zvednutím ruky.

„Hůlka se musí vrátit do Alagäesie, až vaše mise skončí. Pokud mi na to nedáš své slovo, Harry Pottere, nemohu ti ji propůjčit.“

Nemohl tomu uvěřit. Jediná šance na Voldemortův konec je v držení elfské královny a ta jim nevyhoví, pokud ji neslíbí, že se hůlce nic nestane. Jak groteskní.

„Co tedy máme s tou hůlkou dělat?“ zeptala se Hermiona. Snažila se znít klidně, ale hlas ji zradil.

„Ta hůlka je mocnější, než si umíte představit. Byla vyrobena před tisíci lety v Alagäesii. Pokud ji zničíte, strom, ze kterého byla vytvořena, zhyne. Jestliže strom Taurin uschne a jeho moc zanikne, elfský lid bude trpět,“ prohlásil Oromis a elfové přikývli na souhlas.

„Abyste zničili viteál, jenž se ukrývá v ně hůlky,“ pokračovala královna, „musíte ji použít proti jeho nositeli. Jen tak se může oprostit od černé magie a splynout s Taurinem na věky věků.“

Harry záhy pochopil význam Islanzadiných slov.

Pokud tu hůlku použije na Voldemorta a zabije ho její mocí, hůlka se oprostí od veškeré černé magie a bude moci být navrácena elfům. Jak geniální, pomyslil si. Ví vůbec Voldemort, co to našel za hůlku? Možná by si ji býval byl více hlídal, přemýšlel.

„Tak tedy slibuji, královno,“ řekl Harry nahlas, aby jej všichni slyšeli. „Slibuji, že hůlku vrátím zpět do vaší země, bez úhony a černé magie, která ji obepíná.“

Islanzadí jeho slib přijala a podala mu Roweninu hůlku. Na to se obrátila k oblouku, nahlas přečetla slova vyrytá do kamene a oblouk se rozzářil stříbrným světlem.

Studenti se rozloučili s draky, jejich Jezdci i s elfy a postavili se před oblouk.

„Hodně štěstí,“ zakřičel ještě Daryn, než je světlo pohltilo.

Za pár vteřin už stáli uprostřed Zapovězeného lesa.

Jakmile prošel poslední z nich, oblouk pohasl a Brána dvou světů se uzavřela.

„A jsme doma,“ hlesl potichu Ron. „Když jsem tu byl naposled, zbývali vám poslední minuty života.“

„Krásně sečteno, Rone,“ řekl ironicky Harry. Vzpomněl si však na ten den, jako by se stal včera. Měli tenkrát namále, to musel uznat. Nebýt Ronova včasného zásahu, seškrabávali by jejich zbytky ještě teď.

Sníh kolem začal pomalu tát a břečky rozbahněných cest jim ztěžovaly kroky. Když Draco uklouzl a málem spadl na zem, Ron se řehtal tak hlasitě, až mu Hermiona vyhubovala. Chvíli na to uklouzl sám a na rozdíl od Draca, se rozplácl v bahně jak široký, tak dlouhý. V tu chvíli se smál dokonce i Neville, který se ploužil za ostatními vzadu a od bitvy na planinách smrti s nikým neprohodil ani slovo.

Harry se k němu připojil a nechali ostatní daleko před sebou, hádající se kdo se smál komu víc.

„Jsi v pohodě, Neville?“ zeptal se kamaráda.

Chlapec přikývl, ale nepodíval se mu do očí. Uhrančivě zíral na své nohy, jak se s každým krokem boří do bláta.

„Umím si představit, čím procházíš,“ řekl Harry. „Chci, abys věděl, že tím nemusíš procházet sám.“

Neville ho obdařil rozpačitým úsměvem.

„Děkuji ti, Harry. Víš, mělo to tak být. Od začátku to mělo takhle skončit.“

Harry netušil, o čem to mluví, a tak dál poslouchal. Nechtěl Nevilla přerušovat, dokud je ochoten komunikovat.

Neville pokračoval: „Když jsme se dostali do Ellesméry, měl jsem čas poznat Coirana mnohem více. Trávili jsme spolu každičkou minutu. Byly to ty nejkrásnější chvíle mého života.

Vyprávěl mi o sobě a o jeho prvním Jezdci, který byl zabit Galbatorixem. Na chvíle po uvalení kletby si moc nepamatoval, ale vždycky jsem vycítil, jak ho to bolí. Víš, ta bolest byla i pro mě nesnesitelná. Sdíleli jsme spolu vše, od pocitů přes názory, až po bolest.

Jednoho dne, kdy nás Oromis s Glaedrem zasvěcovali do plánů na svržení krále a získání Trna s Murtaghem na svou stranu, řekl mi Coiran něco, s čím jsem vůbec nepočítal. Prve jsem mu nechtěl věřit, říkal jsem, že je to šílené a že to rozhodně neschvaluji, on si ale stál za svým. Byla to jediná cesta, jak mohl uspět, a tak jsem nakonec musel souhlasit.“

Odmlčel se a pohled upřel před sebe. Byla tma, ale poslední zbytky sněhu zářily ve svitu měsíce.

Odkudsi zavyl vlk a zahoukala sova.

„Co tím chceš říct? Jaká cesta?“ ptal se Harry nechápavě.

„Aby mohl Trna a Murtagha zprostit kletby, chtělo to něco víc než jen starověký jazyk a dostatek energie. Vždycky je něco za něco. Zadarmo ti nikdo nic nedá,“ prohlásil a jeho obličej posmutněl. Zarmoucený výraz Harrymu napověděl, co mu tím chtěl Neville sdělit.

„Chceš říct, že Coiran věděl, že přitom zemře a dobrovolně to podstoupil, aby je mohl zachránit?“ Chtěl mít jistotu, a tak ta slova nechal vylítnout z pusy jako sovu oknem.

Neville přikývl. „Nechtěl zůstat na tomto světě. Vycítil jsem to. Vybral si mě, ale nebyl jsem jeho právoplatným Jezdcem. Byl plný žalu. Svěřil se mi, že už ho tento svět ničím nepoutá.

Prosil mě, abych mu dal svolení a já mu vyhověl. Byl jsem s ním spojen myslí, když ho kletba zasáhla. Slyšel jsem jeho poslední slova. Jak mi děkuje a loučí se se mnou.“

Neville propukl v pláč.

„Byl to hrdina, Harry, víš?! Obětoval svůj život pro záchranu jiných. Byl tím nejlepším přítelem, jakého jsem kdy měl.“

Další kus cesty šli mlčky. Ani jeden už neměl co říct. Neville se potýkal se svým žalem a Harry zpracovával informace, které mu prozradil.

Že se Coiran obětoval ho překvapilo. Takhle to přece skončit nemělo.  Příběhy by měly končit šťastně.

Jeho život ale nikdy nebyl šťastným příběhem, rozhodně ne doposud.

V tom lesem zaznělo několik ran a kolem se prohnaly kletby.

Na okamžik netušili, odkud se berou, až se zjevilo pár smrtijedů, jdouce jím vstříc.

„Tak ti nám tu ještě chyběli,“ podotkl Harry a vytáhl hůlku. Dal si záležet, aby vybral tu Roweninu. Byla silnější, a co kdyby se mu náhodou dostalo té cti a vyslal kletbu na jeho největšího soka?

Vystřelily první údery a po chvíli území vypadalo jako mudlovské náměstí těsně po půlnoci prvního ledna. Kletby létaly sem a tam, zběsile a urputně narážejíce do všeho, co jim přišlo do cesty. Ron s Hermionou a Dracem měli kolem sebe další várku smrtijedů, a tak se musel spolehnou jen na Nevillovu pomoc.

Schovali se každý za jedním kmenem stromu, aby měli bezpečný úkryt. Sem tam vykoukli a uštědřili útočníkům pár kleteb. Některé zasáhli, ale stále byli v menšině.

„Co budeme dělat?“ zakřičel Neville na Harryho.

„Zkusíme je setřást,“ odvětil Harry. „Na chvíli je zaměstnám a ty jdi támhletím směrem.“ Ukázal směr a odpočítal to.

Když vyslal první kletbu, Neville se rozběhl. Z dlaní mu přitom stihla vylétnout zářivá kletba a vpila se do smrtijeda poblíž. Harry musel uznat, že tahle kouzla mají něco do sebe. Docela mu jeho prastarou magii převzatou od Jezdců záviděl. Naklonil se a Roweninou hůlkou poslal k zemi rovnou tři postavy zahalené v kápi.

Ve chvíli, kdy se proud jasně modrého světla vpil do prvního z nich, Harry změnil pozici a nyní se schovával za Nevillovým stromem. Přečkal barevný roj kleteb a znovu vyslal poutací kouzlo. Ani v této chvíli neminul. Bylo jich však stále hodně.

Přesunul se k dalšímu stromu a pak k dalšímu, než se mu naskytla možnost útěku.

Hustě rostlé stromy mezi sebou poskytovaly pramálo místa, což byla pro Harryho výhoda. Mohl zcela nepozorovaně utíkat, aniž by se bál, že by ho zasáhla zbloudilá kletba.

Za sebou slyšel hlasy, které se táhly jeho směrem. Pronásledují ho. Kousek od sebe spatřil Nevilla a když se podíval dál, dokonce Ronovu rezavou čupřinu vlasů, mihnuvši se zpoza křoví.

Sami nemají šanci se jim ubránit. A tak utíkali, co jim síly stačili.

Neville se k němu brzy připojil. Sem tam se otočil a vyslal na skupinku za nimi kletbu. Při každém dutém nárazu věděli, že si našla svůj cíl.

Doběhli až volnému prostranství. A Harry si rychle uvědomil, že by zde byli snadným terčem. Posunkem tedy Nevillovi naznačil, aby ho následoval a jal se plížit po okraji lesa.

Když v tu chvíli spatřil na opačné straně své tři kamarády, jak zápasí s desítkou smrtijedů.

„Jdeme,“ zavelel.

Přikradli se zády k postavám a vyčkávali na správný okamžik. Pokud nebudou jednat ihned, přidají se k nim i ti, co se vydali za nimi. To nemohl dopustit.

Napočítal do tří a dal kamarádovi pokyn. Oba se vyřítili zpoza stromu a s novou energií vrhali jednu kletbu za druhou.

Harry napočítal nejméně čtyři spoutaná těla na zemi, ostatní se rozutekli do všech stran a stejně jako oni se schovali za stromy. Jakmile se jeden z nich pohnul, smrtijed vyslal kletbu a zahnal je zpátky.

„Prekérní situace,že?“ Zaslechl jednoho z nich. Netušil, kdo to je, ale ten hlas mu byl povědomý.

„Co chcete?“ zaječel Draco v odpověď.

Smrtijedi se rozchechtali tak hlasitě, až Harrymu zmrzla krev v žilách.

„Ty můžeš být v klidu, Draco, tebe náš Pán akorát tak zmrzačí, kdežto ostatní z toho vyjdou patrně hůř,“ zakřičel tentýž muž znovu.

„A co když se pleteš, strýčku? Myslíš si, že máš navrch? Jsi stejná pakáž, jako ti ostatní. Nikdy nemůžete vyhrát. Na to nejste dost chytří.“ Draco se ani nesnažil zakrývat popichování. Chtěl ho vyprovokovat, o tom nebylo pochyb.

Takže Rudolfo Lestrange, vzpomněl si Harry. To nebylo dobré znamení.

„Myslíš si, že tě slavný Harry Potter zachrání? Jsi ještě naivnější, než jsem si myslel. A propos, za to, co jsi provedl své tetě, mé drahé ženušce Belatrix, budu první, kdo tě seřeže do krve, skrčku drzý.“

„Už se tě bojím,“ odvětil Draco. „Ještě teď vidím její ksicht, když jí došlo, že je s ní konec. Až mi jí bylo na chvíli líto.“

V tu chvíli ťal do živého.

Rudolfus se vyřítil zpoza úkrytu a sesílal ty nejsilnější kletby. Harrymu letmo kolem ucha prosvištěl zelený paprsek, který ho donutil se stáhnout.

„Zabiju tě, ty parchante jeden,“ řval smrtijed jako smyslu zbavený. Jeho muži ho následovali a bitva byla opět v plném proudu.

Jak tohle asi skončí?Ptal se sám sebe Harry. Právě se vrátil z jedné bitvy, kde umírali stovky mužů, aby se hned po návratu zapletl do další. Měl to ale šťastný den.

Zalovil v paměti a vybral si několik kleteb, které ho v minulosti nezklamaly, namířil hůlkou a vykřikl první: „Sectusempra!“

Dutý náraz a děsivý výkřik ho ubezpečil, že trefil cíl. Znovu se nadechl a vykřikl další a po ní ještě jednu. Tou poslední minul, ale předchozí dvě zasáhly cíl.

Po chvíli už zbýval jen Rudolfus, který se krčil za velkým balvanem.

Harry doběhl k ostatním a zjistil, že Ron má zakrvácený obličej, Hermiona kulhá a Draco nemůže pohnout levou rukou. Zato Neville byl v pořádku a pln energie.

„Co budeme dělat?“ zeptal se šeptem, aby ho smrtijed nezaslechl.

„Musíme odsud vypadnout, za chvíli sem dorazí další várka. Už určitě zaslechli ten kravál,“ řekl Draco. „Támhletím směrem by měli být Prasinky, ale netuším, jak je to ještě daleko.

„A co uděláme s ním?“ zeptal se Ron a ukázal Rudolfusovým směrem.

„To nechte na mě.“

Neville odvážně vystoupil zpoza stromu. Pořádně se nadechl, aby se uklidnil, pozvedl pravou dlaň, kde zářila Gedwëy ignasia a tiše vyslovil pár dobře volených slov. Proud oranžového světla narazil do balvanu tak prudce, až jím otřásl. Chvíli se nic nedělo, ale pár vteřin na to se balvan rozžhavil do ruda a Rudolfus vyjekl bolestí. Vystřelil ze svého úkrytu a náhle padl obličejem k zemi.

Harry se podíval na Draca. Ten stále držel napřaženou hůlku, ze které vyšla kletba. Nechtěl vědět, zda ho zabil, nebo jen poslal do bezvědomí. V tu chvíli mu to bylo upřímně jedno.

Uznale kývl Nevillovým směrem: „Dobrá práce.“

Chlapec se začervenal.

Utíkali další hodinu, než konečně spatřili konec lesa a mihotající se světla v dáli. Byli už tak blízko. Nesměli polevit.

Kousek od nich znovu zaslechli hlasy smrtijedů, kteří je pronásledovali. Byli však daleko za nimi, což bylo v tu chvíli jedinou útěchou.

Proběhli kolem spadených kmenů, přeskočili potok a najednou se ocitli na známém místě. Ačkoliv v jeho nynější podobě ho Harry ještě nikdy předtím neviděl.

„Co to sakra…?“ nechápal Ron a ohlížel se dokola. „Jak to?“

„Vítejte zpět, už jsme si o vás dělali starosti.“ Hlas patřil profesoru Brumbálovi.

Harry si snad nepamatoval okamžik, kdy by ho viděl raději.

Stáli tam všichni. Učitelé z Bradavic, Fénixův řád, obyvatelé Prasinek a asi stovka studentů. Vesnice vypadala najednou těsnější, než si ji pamatoval. Jako by se vrátil zpět do tábora na planině smrti. Všude byly rozestavěny stany a kolem nich lavice. V dáli nad velkým ohništěm visely hrnce, ze kterých se linula vůně masového a zeleninového vývaru, až se jim sbíhaly sliny.

„Co má tohle znamenat?“ zeptal se vyjevený Harry, když očima obkroužil každičký kout. „Proč kempujete v Prasinkách?“

S odpovědí přichvátala profesorka McGonagalová: „Od vašeho zmizení se udála spousta věcí, pane Pottere.“

Harry se nestačil divit.

„Ministerstvo zapečetilo sídlo Vy-víte-koho a nechalo jej hlídat bystrozory. Když jsme se vrátili do Bradavic, Ten-Jehož-jméno-nesmíme-vyslovit nás napadl. Snažili jsme se bojovat ze všech sil, ale bylo nás málo. Po pár dnech prolomil naše obléhání a zabral si Bradavice. Většina z nás stihla utéct jednou ze dvou tajných chodeb, ale pár jich zůstalo na hradě. Jsou jeho rukojmí a dokud mu vás nevydáme, bude je držet i nadále. My ostatní jsme se uchýlili do Prasinek, kde jsme prozatím v bezpečí. Silové pole obehnané magií nás chrání, otázkou je, jak dlouho ještě?“

Z jejich slov až mrazilo. Bradavice, o kterých se vždy tvrdilo, že je to nejbezpečnější místo na světě, padly do rukou slizkého hada. Harry nevěděl, co cítit dřív. Jestli smutek za ty, kteří zůstali na hradě, nebo vztek na toho zbabělce, který vyhání děti ze školy. Rozhodl se tomu učinit přítrž.

„Vydáme se do hradu,“ řekl a byl skálopevně rozhodnut.

„Je to moudré, pane Pottere?“ zeptal se profesor Brumbál. „Máte snad nějaký plán?“

Jeden bych měl, pomyslil si Harry. Zabít Voldemorta jednou pro vždy.

„Zatím ne, ale mám něco, čím ho zabiju, až ho potkách bloudit po chodbách,“ řekl a stiskl hůlku Roweny z Havraspáru tak těsně, až ho zabolely klouby.

„Jdete se mnou?“ zeptal se svým přátel a ti svorně odpověděli, až na jednoho člena.

„Hermiono?“

 

Zčista jasna se uvnitř Prasinek zjevil zářivý patron v podobě hada. Zastavil se těsně u Harryho a když zasyčel zprávu, všichni ztuhli.

„Mám tvou kamarádku, Harry. Chceš ji ještě někdy spatřit živou? Tak se pochlap. Dostůj své pověsti chrabrého Vyvoleného a přijď si pro ni. Bude na tebe čekat ve Velké síni. Máš dvě hodiny času, poté se bude každých pět minut zmítat v bolestech, dokud se kletbě Cruciatus nepoddá nadobro a nezemře.

Vzdej se mi a bude žít.  Vzdej se mi a ušetřím všechny kouzelníky a čarodějky, kteří se mi veřejně postavili na odpor. Vzdej se mi a zachráníš jim život.“

Had domluvil a zmizel.

Rozhostilo se děsivé ticho.

Harrymu se vybavil obraz na hladině jezera v lesích Du Weldenvarden a sevřel se mu žaludek. Tohle se nemělo stát, křičel ve svém nitru. Zapřísáhl se, že osud změní. Nedopustí, aby se obraz proměnil v realitu. Zpackal to. A jeho kamarádka za to draze zaplatí.

„Jdu do hradu,“ řekl do naprostého ticha. Obrátil se na podpatku a vydal se hledat Medový Ráj.

Slyšel vzdorovité hlasy, ale nereagoval na ně. Neotáčel se a kráčel dál na hlavní třídu.

Ron s Nevillem a Dracem jej dohonili po pár metrech.

„Snad sis nemyslel, že půjdeš sám?“ opáčil Neville, skálopevně rozhodnut Harryho následovat.

Toho se obával.

„Ne,“ zarazil je Harry. „Chce jenom mě. Pokud půjdeme všichni, zabije vás a možná to schytá i Hermiona. Viděl jsem její konec a nebyl to zrovna hezký výjev. Jdu sám.“

Ron ho chytil za rukáv a trhl jím tak prudce, až mu paží projela ostrá bolest. „Co tím chceš říct, že jsi viděl její konec?“

Harry si najednou uvědomil, že mu to měl říct už dřív, ale nikdy nenašel správný čas ani dostatek odvahy .

„Když jsme byli poprvé v Alagaësii, a cestovali jsme k Dračím horám skrz lesy Du Weldenvardem, zůstali jsme na noc u jezera poblíž Ellesméry. Solembum mě dovedl až k jezeru a na hladině jsem spatřil věci.“

Ron vypadal netrpělivě a zuřil. „Jaké věci?“

„Viděl jsem tebe, jak sedíš v ředitelově kanceláři těsně po bitvě v Prasinkách, po pohřbu Ginny. Viděl jsem také Voldemorta, jak zuří, když mě Ginny nedokázala zabít. A pak jsem viděl Hermionu. Neviděl jsem jí do obličeje, ale poznal jsem její hlas. Ležela na zemi a prosila, ale Belatrix ji mučila dál a dál. Chtěla vědět, kde jsem já a Draco, a když jí to odmítla říct, použila další kletbu, až nakonec Hermiona nevydržela. Mučila ji ještě chvíli poté, co její tělo ochablo. Odtrhl ji až Rudolfus.“

„A ty jsi to před námi všechno tajil?“ obořil se na něj Ron, v obličeji popelavě šedý.

Harry měl vztek sám na sebe, že ji neochránil. Soucítil s Ronem, ale zároveň jej štvalo, jak na něj doráží. Nebyla to jeho chyba. Co by na tom asi tak Ron změnil?

„Chtěl jsem to změnit, chápeš?“ opáčil nakonec. „Solembum říkal, že se to stane, pokud selžu. Dal mi naději. Můžu to ještě změnit, ale to nepůjde, pokud mě tu budeš zdržovat.“

Ron otevřel pusu, ale hned ji zase zavřel. Chtěl ještě něco říct, avšak slova nenalézal, a tak řekl prosté „promiň“.

„Ne, já se omlouvám.“ Harry se cítil mizerně.

„Jen mám o ni strach.“

„I já mám o ni strach. Ale najdu ji, i kdybych měl cestou položit život.“

Ronův obličej pookřál a špínou a krví si cestu klátilo několik slz. „Jdu s tebou, ať to stojí, co to stojí.“

„Mimochodem, říkal jsi Belatrix?“ zeptal se Harryho po chvíli. „Ta je přeci mrtvá.“

„Taky jsem si to myslel. Ale pokud bylo to, co jsem viděl pravda, nejspíš vstala z mrtvých.“

Neville vypadal, jako by ho praštili. Byl zelený jako sedma. Harry věděl proč. Jméno Belatrix Lestrangeová pro něj bylo noční můrou.

„Jestli Hermioně zlomí jen vlásek na hlavě, bude si přát, aby byla raději zemřela,“ pronesl Ron nahněvaně. A kdyby se mu v půli strachy nezlomil hlas, Harry by mu byl i věřil.

Nedlouho poté už vpadli do Medového Ráje, omluvili se prodavači a vtrhli do jeho sklepa. Harry našel ukrytý vchod do tunelu, který vedl k soše jednooké čarodějnici, téměř okamžitě. Chvíli na to už utíkali klikatým tmavým tunelem, osvětlovaného jen svitem ze čtyř hůlek.

„Pobertův plánek u sebe asi nemáš, že?“ nadhodil Ron, zhruba v půli cesty. „Hodil by se.“

„To ano,“ připustil Harry. Plánek bohužel zůstal ukrytý v Nebelvírské ložnici. S trochou štěstí mu Voldemort nebude prohledávat kufr. Když o tom tak přemýšlel, měl tam více cenných věcí, jako např. neviditelný plášť po otci.

Cesta se začala svažovat nahoru a po chvíli už procházeli hrben jednooké čarodějnice.

Chodby zely prázdnotou.

Ploužili se podél zdí ve třetím poschodí, jak nejtišeji dokázali. Když se přibližovali ke konci chodby, zastavili se na rozcestí a vykukovali zpoza rohu, dokud si nebyli jistí, že je chodba prázdná. Občas jim obrazy rozmístěné po stěnách pomáhaly zvolit správný směr. Postavy dokonce měnily své rámy a varovaly je před vstupem do těch a těch míst, kde zahlédly hlídkovat muže v kápích.

S každým krokem v Harrym cloumal strach. Ještě nikdy neměl z Bradavic takový pocit, jaký zažíval v této chvíli. Tohle místo bylo jeho domovem. Útočištěm, kterého se mu v mudlovském světě u tety a strýce nedostávalo. Ale teď byl jeho bezpečný domov nebezpečnější a hrůzostrašnější, než kdy dřív.

„Něco mi tu nehraje,“ nadnesl Harry po chvíli. „Je tady až moc velký klid.“

„Budou očekávat, že se ukážeme hlavním vchodem. Pokud vím, Voldemort o tajných chodbách neví,“ řekl Draco a Harry se modlil, aby měl pravdu.

„Byl bych klidnější, kdybychom měli Pobertův plánek a neviditelný plášť.“

„Tak pro něj skoč do Nebelvírské věže,“ navrhl Ron.

Nad tím už také uvažoval, ale Nebelvírská věž byla na opačné straně hradu.

„A co budete dělat vy?“ zeptal se ostatních. Popravdě se mu nechtělo rozdělovat skupinu, když v hradu sídlil Voldemort s většinou ze své armády.

„Já s Malfoyem půjdeme najít Hermionu. Zmapujeme situaci a zkusíme vymyslet nějaký plán,“ ozval se Neville.

Takhle pohotově ho Harry ještě mluvit neslyšel. Oromis ho naučil víc než jen umění boje. Dodal mu odvahu a víru v sebe samého. Najednou si uvědomil, že starý Neville, jakého skoro sedm let znal, zemřel ve Skotsku. Nyní před ním stál nový Neville, silnější a sebejistější, který se zrodil spolu s Bílým drakem.

„Ty s Ronem můžete zajít do Nebelvírské věže a podle plánku nás pak najít,“ dokončil Neville, pevně si stojící za vším, co právě řekl.

Ron jen valil oči.

„A co když vás chytí dřív, než se k vám dostaneme?“ zeptal se Harry. Byl to dobrý nápad, ale stále si nebyl jistí, zda ten nejlepší.

„V tom případě se budeme modlit, aby nás slavný Harry Potter přišel vysvobodit co nejdříve,“ popichoval ho Draco. „Jdeme, nemáme čas.“

Popřáli si hodně štěstí a byli ti tam.

Draco s Nevillem spěchali k Velké síni, zatímco Ron s Harrym opačným směrem.

„Myslíš, že to byl dobrý nápad?“ nadhodil Ron v tichosti, jakmile jejich kamarádi zmizeli za rohem.

„To se pozná až na konci,“ odvětil Harry. „Snad to vyjde.“

Společně se ploužili zpátky a vyptávali se obrazů, které chodby jsou průchozí. Druhé patro na západní straně je plné kouzelníků. Kousek od nich jsou na hlídce čtyři smrtijedi a dva dokonce mířili jejich směrem. Neměli jinou možnost, než se na chvíli schovat v učebně a vyčkat na znamení postarší čarodějky, která jim z obrazu tlumočila situaci.

Když se hlídka vzdálila, mohli pokračovat dál.

Došli k měnícímu se schodišti, které vypadalo liduprázdně a tryskem se hnali nahoru. Vystoupali až do čtvrtého patra a okamžitě skočili za brnění, když se kolem nich prohnali dva smrtijedi.

„Uf, neviděli nás,“ hlesl tiše Ron, když oba zmizeli. „Kam se tak hnali?“

Harry si nebyl jistý, zda to vůbec chce vědět. „Doufám, že někam dál odtud.“

Pokračovali spletitými chodbami, po mramorovém schodišti nahoru a konečně našli obraz buclaté dámy v růžových šatech.

Dáma na ně vyvalila oči, když se před ní ukázali celý udýchaní.

„Co tady pro Merlinovy vousy děláte?“ vyhrkla na ně.

Chlapci se po sobě rychle podívali. „Potřebujeme se dostat dovnitř, je to naléhavé.“

„Je heslo pořád stejné?“ zeptal se Ron s nadějí v hlase. „Brumbálovy spodky?“

Dáma si je změřila smutný pohledem a zakroutila hlavou. „Dovnitř vás nepustím,“ rozhodla se a z jejího výrazu bylo čitelné, že to myslí smrtelně vážně.

„Ale, my se tam musíme dostat. Závisí na tom životy,“ oponoval Harry. Nebylo mu to však nic platné.

„Právě proto, že na tom závisí životy, vás dovnitř nepustím,“ stála si Dáma za svým. „Zmizte odsud, dokud to ještě jde. Neměli jste sem vůbec chodit!“

„Jste snad hluchá?!“ vyhrkl Ron, trochu víc nahlas, než zamýšlel. „Jestli nás nepustíte dovnitř, zemře spousta lidí.“

Její obličej vypadal sklesle, avšak stále neústupně. Oči se jí zalily slzami a ze rtů vyšlo jen další: „NE!“.

„To je k ničemu, musíme něco vymyslet,“ zašeptal Harry Ronovi do ucha.

Buclatá dáma je naposledy požádala, aby opustili Hrad, ale poslední slovo zaniklo v hrozivém řevu.

Její obraz jako by explodoval zevnitř a plátno vzplanulo. Dáma v růžovém vyjekla hrůzou a snažila s z plátna utéct, ale všechny její pokusy o přeběhnutí k sousedním rámům skončily stejně. Byla uvězněná uvnitř obrazu, který spaloval žár.

Ječela tak hlasitě, že Harrymu naskakovala husí kůže. Postavy z okolních obrazů se k ní snažily dostat, ale marně. Buclatou dámu olizovaly žhavé jazyky a za pár vteřin z ní zbyl jen popel. Růžové cáry šatů se změnily v černý prach a společně s pozůstatky plátna se sesypaly na zem.

Řev ustal a některé obrazy se daly do pláče. Vchod byl volný a nikým nehlídaný.

Ron s Harrym stáli na místě jako přikovaní. Ani jeden z nich nebyl schopen slova.

Buclatá dáma chránila jejich vchod snad odjakživa, s výjimkou chvilkového zastoupení bláznivým rytířem, když byli ve třetím ročníku. A teď byla náhle pryč.

„Myslíš, že ji stihl trest za to, že odmítla vpustit studenty dovnitř?“ zeptal se Ron po dlouhém tichu.

„Nic takového jsem ještě neslyšel,“ řekl Harry a v mysli mu vytanula vzpomínka na Hermionu. Ta by možná znala odpověď. Historii Bradavic měla nastudovanou od jejích zakladatelů.

Vzpomínka na nejlepší kamarádku ho přiměla k pohybu.

„Rychle, vezmeme plánek a plášť a vypadneme odsud.“

Prošli ohořelým obrazem a ocitli se ve společenské místnosti. Vypadala stejně, jako v den, kdy ji Harry viděl naposledy. Aniž by si ji pořádně prohlédli, namířili si to přímo do své ložnice.

Harry našel kufr pod postelí. Otevřel jej a začal vehementně vyhazovat všechny svoje hábity a oblečení, než konečně prsty obepnul hedvábnou látku neviditelného pláště. Neuměl si to vysvětlit, ale najednou měl pocit, jako by byl opět v bezpečí. Plášť ho chránil před zraky všech a poskytoval mu jakési útočiště. Chránil ho. Okamžitě jej vyndal z kufru a rozložil jej na klíně. Uvnitř našel schovaný Pobertův plánek tak, jak jej nedávno uložil.

„Paráda, a teď odsud rychle vypadnout,“ hlesl Ron a vytáhl kamaráda na nohy. Oba si přes sebe přehodili plášť a vyběhli po schodech dolů. Harry v běhu spěšně vytáhl hůlku. Poklepal na pergamen a zašeptal: „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.“

Na pergamenu se začaly objevovat chodby bradavic a malé tečky se jmény těch, kteří byli v hradu, včetně jich samotných. Jejich tečky klouzaly po nakresleném schodišti Nebelvírské věže přímo ke společenské místnosti, kde se najednou zastavily. Namísto dvou teček pergamen ukazoval tři.

Harry zalapal po dechu a hrubě zatáhl Rona za ruku, aby jej zastavil.

Měl v tu chvíli srdce až někde v žaludku, kde mu bilo na poplach. Jizvou mu projela palčivá bolest tak intenzivní, že se mu svět na chvíli zamlžil. Sesul se k zemi a lapal po dechu. Neviděl, neslyšel, jen cítil strašlivou pulzující bolest v hlavě.

Než se stačil vzpamatovat, plášť z něj sklouzl a Ron vykřikl bolestí. Spadl vedle něj na zem a házel tělem ze strany na stranu.

Nad nimi stál muž v dlouhém černém plášti. Jeho bílá mrtvolná ruka, svírající hůlku, mířila na Rona, který nyní ječel z plných plic.

Teprve až se nabažil jeho bolesti, sklopil hůlku a pomalým pohybem si sundal kápi, která mu zahalovala obličej a odhalil holé temeno hlavy. Červená očka a hadí nos hyzdily kdysi krásný obličej Toma Raddlea.

„Ahoj Harry,“ zasyčel na pozdrav a pokynul mužům, kteří se právě objevili na prahu vchodu, aby se chopili stále naříkajícího Rona a odvedli jej pryč. „Čekal jsem, že se tu ukážeš. Ostatní si mysleli, že půjdeš rovnou do Velké síně zachránit svou mudlovskou kamarádku, ale já tvrdil, že se cestou stavíš ve své ložnici. Jsi totiž stejný jako já, Harry. Miluješ své cennosti a nemůžeš bez nich žít, nemám pravdu?“

Jeho hlas byl tak tichý, že Harry musel nastražit obě uši. Jed, který se mu linul z úst byl však omračující a plnil Harryho útroby tím největším strachem, jaký kdy zažil. Střetl se s ním už tolikrát, že by to nedokázal spočítat. Teď však stál tady, v Nebelvírské společenské místnosti, a měl ho v hrsti. Jak jen mohl být tak pitomý a naletět?!

„Ten plášť je úžasný,“ pokračoval Voldemort a vychutnával si každé slovo. Čtyři smrtijedi zatím odtáhli vzpouzejícího se Rona z místnosti a Harry ještě chvíli poslouchal jeho vzdalující se řev, než úplně utichl.

„Ale ten plánek je ještě lepší. Abych řekl pravdu, dlouho jsem si lámal hlavu, jak z něj číst. Pánové Dvanácterák, Tichošlápek, Náměsíčník a Červíček vymysleli obdivuhodnou věc. Na první pohled obyčejnou. Oklamali dokonce i mě, největšího a nejobávanějšího kouzelníka, Lorda Voldemorta. Můžu říct, že jsem udělal dobře, když jsem Červíčka ještě nezabil. Nemůžu uvěřit tomu, že to říkám, ale je mi stále užitečný.“

Smích, který slova doprovázel, byl děsivě vysoký, připomínající škrábání na tabuli.

Harry sebral všechny síly a pokusil se vstát. Opřel se o zeď a hlasitě vydechoval. Bolest v hlavě neutichala a zatemňovala mu mysl. Sotva slyšel Voldemortův šepot. Chtěl se odsud co nejrychleji dostat a najít ostatní.

„No vida, našli už i ty dva u Velké síně, tak to bychom měli,“ pokračoval Voldemort a široký úsměv se rozléval po celém jeho obličej.

„Tohle ti nevyjde,“ vykašlal Harry skrze bolest. Vysloužil si tím však jen další příval chladného smíchu.

„Pořád stejně chrabrý, řekli by někteří,“ utrousil Voldemort. „Pořád stejně nadutý, říkám já.“

Kouzelník popošel blíž a v rukou si přitom hrál s Harryho hůlkou, kterou našel ležet hned vedle neviditelného pláště. „Řekni mi jedno, Harry,“ zašeptal. „Proč ti tak záleží na té havěti? Lůza jako jsou oni se ti přece nemůže vyrovnat. Proč se na ně raději nevykašleš a nezachráníš si svou kůži, hm? Přidej se ke mně. Společně budeme vládnout kouzelnému světu a vymítíme mudlovskou havěť, která se hůlky neměla dotknout byť jen jedním prstem.“

„Vůbec nic nechápeš,“ odpověděl Harry.

„Že ne?“ Voldemort na Harryho namířil jeho vlastní hůlkou a poručil: „Cruciatus!“

Chlapcovým tělem projela nový vlna bolesti a jeho tělo se zmítalo v urputných křečích. Aniž by to zaregistroval, ječel z plných plic. Slzy si klestily cestu ven, že neviděl nic než rozmazané obrysy. Když bolest ustoupila, jeho tělo ochable leželo na zemi a z jeho hrdla se ozývalo jen sípavé lapání po dechu.

„Možná by ses měl zamyslet, jestli ti to všechno za to stojí.“ Vstal a zastrčil si Harryho hůlku do kapsy. „Pojď, projdeme se spolu.“

Vytáhl chlapce na nohy s takovou silou, až se Harry zděsil. Pokynul zbývajícím smrtijedům a ti jej chytili z každé strany. Prošli spáleným otvorem na chodbu a táhli jeho ochablé tělo mezi sebou. Voldemort kráčel před nimi a jeho plášť povlával za ním, jako vlajka ve větru.

„Když jsem zjistil, po čem to celé měsíce pátráš, rozzlobilo mě to,“ nechal se slyšet, aniž by se otočil a věnoval mu jediný pohled. „Zabil jsem naráz několik svých mužů, než jsem se konečně vzpamatoval a začal logicky uvažovat. Bylo to od tebe chytré, bravurní plán, řekl bych. Ale na něco jsi přitom zapomněl.“

Harry se přinutil zvednout hlavu. „A na co?“

„Já jsem Lord Voldemort,“ řekl s patřičnou grácií v hlase.

„To vše vysvětluje,“ neodpustil si Harry trochu sarkasmu.

„Mě nepřemůže jen tak nějaký malý spratek. Ne nadarmo jsem si vysloužil přezdívku nejobávanějšího černokněžníka všech dob, na to nezapomínej.“

„Ale má to jeden háček.“

Voldemort obrátil hlavu, aby mu viděl do tváře. „Nepovídej, a jakýpak?“

„Já jsem slavný Harry Potter,“ vychrlil skrz sliny, které mu plnily ústa. „Chlapec, který přežil, aby tě posléze mohl zabít.“

Dal si záležet, aby poslední slova vyslovil tak, aniž by ho zradil hlas.

Náhlý tupý náraz do jeho zad jej přiměl pokleknout na kolena. Snažil se popadnout dech, ale nešlo to. Plíce ho pálily, jako by spolkl žhavý uhlík. Jeden ze smrtijedů mu vyrazil dech.

„Měl bys vědět, že si potrpím na slušnost, Harry,“ odvětil Voldemort a popošel blíž. „Kdyby se takhle vyjadřoval jeden z mých stoupenců, byl by na místě mrtev. Ber to jako varování.“

Jeho slova se ještě dlouho nesla tichou chodbou a doprovázela tlumené kroky. Harry už neměl sílu nic dalšího namítat. Nechal se tahat po zemi až téměř k Velké síni.

Místnost byla stejně velkolepá, jakou si ji pamatoval. Noční nebe začarovaného stropu bylo bez mráčků, plné hvězd. Stoly a lavice někdo odsunul ke stěnám, takže uprostřed místnost poskytovala volné prostranství, kde se najednou shromáždila asi stovka smrtijedů.

„Můj pane, našli jsme je,“ pronesl Dolohov a ukázal do rohu, kde se krčili Ron, Draco a Neville. Potlučení a spoutáni k sobě.

„Dobrá práce.“

Voldemort na okamžik spočinul zrakem na Dracovi, ale poté rychle obrátil pozornost k vyvýšenému místu, kde stával učitelský stůl.

Postupoval dál a jeho stoupenci mu hbitě uvolňovali cestu.

„Je stále naživu?“ zeptal se čarodějky, která postávala vedle nehýbajícího se těla.

„Je, můj pane,“ odpověděla a v Harrym zatrnulo. Okamžitě poznal hlas Belatrix Lestrangeové, kterou naposledy viděl padat do hlubin propasti. „I když nějaký ten vlásek na hlavě zlomený mít bude,“ uchechtla se svým nezaměnitelným tónem.

„Výborně, alespoň někdo plní mé rozkazy důkladně.“

Postavil se k ležícímu tělu a tvrdě do něj kopl. Zachvělo se a mírné zapištění Harrymu dodalo novou energie.

Konečně mu došlo, kdo to na zemi leží.

„Okamžitě jdi od ní pryč,“ zakřičel jak nejhlasitěji dokázal. Smrtijed po jeho pravici se napřáhl, ale Harry byl rychlejší. Uhnul před jeho ranou. Ta zasáhla nepřipraveného smrtijeda z druhé strany. V okamžiku polevil ve svém stisku a bolestivě zařval.

Harry využil situace a vysmýkl se z jejich sevření.

Volným průchodem mezi kouzelníky se rozběhl k Hermioně. Dopadl tvrdě na podlahu a spatřil její zakrvácený obličej a malá vodnatá očka, upírající na něj zrak.

„H-har-ry ne…“ zašeptala, ale slova se jí vytratila z hrdla. Vydala ze sebe dusivý kašel a vyplivla čerstvou krev, hrnoucí se z jejího nitra.

„Co ti to provedli?“ šeptal Harry a hladil kamarádku po vlasech.

Belatrix se ječivě zasmála a kopla Hermionu do boku, až zasyčela bolestí. „Nic nevydrží. Ta mudlovská šmejdka je k ničemu.“

Harry toho měl tak akorát dost. Prudce se zvedl a celou svou vahou narazil do Belatrix, až se zapotácela. Spadla na zem a hledala hůlku, ale Harry ji přitiskl k zemi a začal do ní bušit pěstí. Jednu do obličeje, druhou do břicha a zase do obličeje, až čarodějka hystericky ječela. Zakrývala si obličej a nebyla schopna se z jeho sevření vymanit, zatímco Harry z plných plic ječel: „Jsi mrtvá. Měla jsi tam chcípnout a hnít. Zabiju tě!“

Když chtěl Harry uštědřit další ránu do krvácejícího zlomeného nosu své sokyně, zvedla jej do výšky neviditelná síla a mrštila jím na druhou stranu pódia.

Svalil se na zem a vyjekl bolestí. Voldemort nad ním stál s úsměvem na rtech a kroutil hlavou.

„Harry, Harry… Copak jsem ti neříkal, že takové jednání nestrpím?“ vyslovoval potichu. „Co sis myslel, že tímhle dokážeš? Bouchat někoho pěstí, to je prachsprostá mudlovská taktika. Nehodná žádného kouzelníka. Jsi ostuda nás všech… Crucio.“

Harryho zasáhla další kletba v plné síle. Bolest postupovala celým jeho tělem a cloumala jím tak, že nedokázal vdechnout jedinou molekulu kyslíku.

Ve chvíli, kdy odezněla, chtěl zemřít. Přál si, aby byl konečně konec a on mohl poklidně odejít na lepší místo. Setkat se s rodiči a Brumbálem.

Takhle jednoduché to mít nebude. Věděl to od začátku a chtě nechtě se s tím musel smířit.

„Severus měl pravdu, ostatně jako vždy,“ vyhrkl Voldemort. „Jsi průměrný kouzelník, čerpající jen ze své slávy. Nejsi k ničemu, jako tahle šmejdka.“

Proud jasného světla z Voldemortovy hůlky zasáhl Hermionino tělo, které se napnulo jak struna u kytary. Mladá čarodějka se rozječela z plných plic.

„Nech ji být!“ řval Harry a snažil se vstát. Nohy ho neposlouchaly a několikrát spadl zpátky na zem, než se mu podařilo udržet se na nich.

Voldemort ukončil kletbu a podíval se jeho směrem. „Říkal jsi něco, Harry?“

Chlapec se držel na nohou jen za pomoci Merlinovy vůle. Přesto se černokněžníkovi podíval zpříma do očí a pevným hlasem pronesl: „Řekl jsem, nech ji být!“

Smrtijedi okolo propukli v halasný chechot. Jeden po druhém se mu posmívali a ukazovali si na něj.

Voldemort však ustoupil od Hermionina zbídačeného těla a stanul čelem k němu.

„Nezklamal jsi, Harry,“ pronesl tiše. „Tvůj zlozvyk ´hrát si na hrdinu´ tě opět přemohl. Ach jak pošetilý kluk to jsi. Co ráčíš udělat nyní? Svalit mě na zem, jako mou drahou Bellu a vymlátit ze mě duši? Ó ne, počkej… já už vlastně žádnou nemám, všechny jsi ráčil zničit. Tak co tedy hodláš udělat?“

Smrtijedi halasně pokřikovali a smáli se. Voldemort jim přikyvoval a sám se šklebil od ucha k uchu.

Harry využil jejich chvilkové nepozornosti a v kapse nahmatal Roweninu hůlku. Byl připravený to skoncovat. Možná se odsud nedostane živý a nepomůže svým přátelům, ale sprovodí ze světa největší hrozbu a zachrání tak životy mnoha dalších. Byla to cena, kterou byl ochoten zaplatit. Byl k tomu předurčen.

„Ne.“ Slyšel sám sebe vyslovovat. „Zabiju tě, tady a teď, ty proradný hadí slize.“

Voldemort užasle vzhlédl a s naprostým klidem vyslovil: „A čím, drahý Harry? Třeba touhle hůlkou?“ Vytáhl Harryho hůlku a namířil jeho směrem.

„Bylo potěšením tě poznat, chlapče. Tou největší pokoru pro hrdinu je, když zemře svou vlastní zbraní. AVADA KEDAVRA!“ Voldemort zakřičel kletbu a z Harryho hůlky se vyvalil proud zeleného světla, mířícího přímo k jeho hrudi, kde zběsile bušilo srdce.

Neváhal ani vteřinu, byl připraven. V momentě, kdy Voldemort vyslovil smrtící zaklínadlo už Harry vytahoval Roweninu hůlku. V hlavě si střádal příval obrovské energie, kterou vysával ze smrtijedů a formoval zaklínadlo, které by jeho kletbě dodalo větší sílu. Zašeptal slova ve starověkém jazyce, které ho naučil Oromis, a vyřkl smrtící kletbu.

Rowenina hůlka se rozzářila zeleným světlem a vystřelila jako rachejtle bratrů Weasleových. S jasným cílem proletěla místností jako padající hvězda a na půli cesty se střetla s Voldemortovým kouzlem. Avšak místo aby explodovala, spojila se s ním. Ohromný proud energie nabral na síle a zamířil zpět k černokněžníkovi.

Voldemort však neměl čas sledovat, co se s jeho kouzlem stalo. S výrazem náhlého šoku zíral na hůlku, kterou Harry svíral v rukou a slyšel svůj vlastní jekot, rozléhající se po Velké síni.

Nevycházel z jeho hrdla, nýbrž z Roweniny hůlky.

Viteál se rozječel tak hlasitě, až Harrmu naskákala husí kůže.

„Co se to děje, můj Pane?“ křičeli smrtijedi, ale v tu chvíli už kletba dorazila k němu. Jako rozžhavená dýka se zabodla do jeho hrudi a vymrštila jeho tělo do vzduchu. Letělo jak kus hadru přes celou síň a narazilo do zavřených vstupních dveří. Poté se sesulo k zemi, kde zůstalo bezvládně ležet.

Ticho, které zavládlo, bylo nesnesitelné. Nikdo z přihlížejících nebyl schopen slova. Všichni stáli jako zařezaní a zírali ke vchodu.

Teprve krásný zpěv Orla je probudil z šoku. Nesl se ozvěnou ode zdi ke zdi a zaplňoval místnost.

„Můj Pane,“ vykřikla Belatrix a řítila se ke dveřím. Krev jí stále odkapávala z obličeje. „Můj Pane!“

Poklekla k němu a chytila tělo do náruče, zajíkajíce se vzlyky.

„Co jsi s ním provedl?“ křikla k Harrymu, který byl celou svou myslí upnutý ke zpěvu, vycházející z Roweniny hůlky.

„Zabil jsem ho,“ pronesl tak klidně, až překvapil sám sebe. „Jeho vlastním viteálem jsem ho zabil. Je mrtvý. Jeho ohyzdné tělo bude hnít někde v zapomenuté krajině. Už znovu nepovstane, všechny jeho viteály jsme zničili.“

Belatrix zuřila. Valila jednu nadávku za druhou a přitom na něj sesílala kletby. Smrtijedi se jí stranili. Evidentně plni strachu ze zbloudilé kletby.

Harry se však krásně vyhnul všemu, co na něj seslala. Rowenina hůlka byla mocnější a dokázala odvrátil i kletby smrti.

Ani nezaregistroval, kdy se to všechno semlelo, ale než se stačil přesunout k Hermioně, celá síň propukla v chaos. Kolem létalo nespočet kleteb, nejrůznějšími směry.

Členové Fénixova řádu vtrhli dovnitř, následováni bradavickými profesory, studenty a obyvateli Prasinek. Každý se zapojil do bitvy, přešlapujíce ochablé Voldemortovo tělo.

Harry pomohl Hermioně na nohy a odtáhl ji do rohu, kde ji opřel o zeď. Byla celá zakrvácená a dolámaná, ale přesto vykouzlila úsměv na rtech.

„Dokázal jsi to, Harry. Jsem na tebe tak pyšná,“ podařilo se jí vyslovit.

„S tvou pomocí,“ opáčil Harry. „Bez tebe a ostatních bych to nedokázal. Jsem šťastný, že mám přátele.“

Při těch slovech ho Hermiona chytila za rukáv a objala ho. Její slzy mu ihned smáčely rameno.

„Asi bych se měl zapojit do bitvy,“ řekl Harry v rozpacích. „Ještě z toho nejsme tak docela venku.“

Přikývla a Harry namířil Roweninou hůlkou na první nepřátele. Hravě je poslal k zemi a vrhl se na další.

Za pár desítek minut už bylo po všem a vřava ustala.

Těla padlých smrtijedů byla vynášena ven z Velké síně a skládána na hromadu k podpalu. Ředitelka McGonagallová rozhodla, že budou pohřbeni do společného hrobu.

Harry si všiml, že mezi mrtvými je i Belatrix Lestrangeová a Severus Snape.

„Tu ženskou zabila Tonksová,“ vyhrkl Dean Thomas, který si všiml Harryho pohledu.

„A tady Neville jí pomáhal,“ doplnila jej obratem Lenka Láskorádová.

Členové Brumbálovy armády se sešli na nádvoří a přidali se k Harrymu.

„A co Snape?“ dožadoval se Harry. S odpovědí přispěchal opět Dean. „Lupin. Sejmul toho grázla ve chvíli, kdy se snažil prchnout, srágora jeden.“

„To je pravda,“ přitakala Lenka. „Když si všiml, že prohrávají, snažil se utéct oknem, ale Lupin byl rychlejší.“

Bylo to tak bláznivé, až se mu to nechtělo věřit. Ještě před pár hodinami se loučil s královnou v Alagäesii a najednou stál tady, na nádvoří Bradavického hradu. Voldemort, Belatrix i Snape jsou pryč, mrtví a kouzelnická válka u konce. Jako by z jeho srdce spadnul gigantický balvan. Cítil se jinak, poněkud lehce.

„Jak jsi to dokázal, Harry?“ chtěla vědět Lenka a najednou se spustila vlna otázek. On ale neměl náladu všem odpovídat. Chtěl najít své přátelé a ujistit se, že jsou naživu.

Omluvil se tedy a vrátil se do hradu.

Prodíral se skrz houfy čarodějů a čarodějek a hledal někoho, kdo by mu mohl pomoci najít Rona a Hermionu.

„Jsou na ošetřovně.“

Harry se ohlédl a stanul tváří v tvář Aberfortu Brumbálovi.

„Ach, ano… děkuji,“ vykoktal a chtěl se obrátil k odchodu, ale Brumbál jej zastavil.

„Dnes jsi prokázal obrovskou odvahu, chlapče. Můj bratr by na tebe byl pyšný,“ pronesl a odkráčel pryč.

Harry tam stál jako přikovaný a cítil, jak mu rudnou líce. Dokázal to, pomyslil si. Dokončil práci Albuse Brumbála, který na něj spoléhal.

Nezklamal ho.

S tímto pocitem se vydal na ošetřovnu.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia