Čt 24. října    slaví: Nina



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

39. Smrt si nevybírá

Bitva zuří na planinách smrti, počet draků se rozšířil a mrtvých přibývá. Jak nakonec všechno dopadne? Podaří se Trna získat na svou stranu a Galbatorixe navždy zprovodit ze světa? Na koho číhá smrt tentokrát?
Je tomu již skoro rok, co jsem vydala poslední kapitolu. Do FanFiction se mi už osobně moc nechtělo, píšu raději vlastní tvorbu. Ale říkala jsem si, že to přece před koncem nevzdám. Tady je předposlední kapitola, když nepočítám Epilog. Také jsem se rozhodla sepsat i prolog (brzo což? :D), ale ten pravděpodobně vložím až úplně nakonec. Hlaste mi chyby a pasáže, které jsou podle vás neohrabané, abych je mohla dopilovat. Něco se mi na tom totiž pořád nezná, ale nemůžu přijít na to, co to je. Tak hezké čtení.

S východem slunce krajina odhalila hrůzy včerejšího boje, jenž stále neustával.

Mrtvá těla padlých vojáků se povalovala po planině. Ta se již stačila zbarvit do ruda. Někteří leželi jen s bodnou ránou, ale bylo tam mnoho takových, kteří přišli o své končetiny, nebo hlavy. Kolem se usadil pach kovu, potu a zvratek, díky čemuž tohle místo připomínalo jatka.

Řinčení kovu se rozléhalo kolem s děsivou intenzitou, doprovázeno řevem šesti draků, poletujících po obloze ve výru sálajících plamenů, které olizovaly už tak zohavenou krajinu.

Harrymu se udělalo zle, ještě než přistáli ve Vardenském tábořišti a Ron nevypadal o moc lépe.

Vrátili se z Uru’beanu teprve před hodinou, a nyní už stáli po boku Trianny, vardenské čarodějnice, která velela oddílu Du Vrangr Gata. Nebyli v kouzlení tak zdatní jako elfové, nebo čarodějové z Harryho světa, ale nevedli si nijak zle. Byli sehraní a společně dokázali docílit svého.

Ron s Harrym okamžitě vyhledali Hermionu a Draca, kteří se do bitvy zapojili chvíli po jejich zmizení. Ačkoliv se neměli do ničeho plést, Nasuada usoudila, že jejich schopnosti můžou získat převahu a nastínit alespoň zdánlivý pocit nepřemožitelné armády a získat tak na svou stranu zběhy z řad královských vojáků. Vyslala proto Triannu, aby je přivedla.

Jejich úkol nebyl nijak těžký. Společně s ostatními čaroději z Du Vrangr Gata se ukrývali na okrajích lesa a snažili se prolomit kouzla svých nepřátel.

Bohužel jejich činy nezůstaly nepovšimnuty a nyní skupina vojáků zamířila k nim.

Harry s Ronem přišli právě včas, aby vysílené kamarády zastoupili a nyní už metali kletby okolo sebe s tak zuřivou energií, že se za chvíli probojovali až k dalšímu oddílu vojáků, jež byli do té doby chráněni kouzly. Nyní je mohli jednoduše přemoci pomocí svých hůlek.

Aimée si nedopřála odpočinku vůbec a, poháněna novou sílou z Angelina lektvaru, vydala se okamžitě do zbrojovny, kde vyfasovala oblečení a brnění. Nebylo tak lehké a kvalitní, jako elfské, ale dodalo jí to alespoň zdánlivý pocit bezpečí. Poté se přidala k Eragonovi, Nevillovi a Oromisovi a zaujala místo čtvrtého Jezdce.

Harryho ani nepřekvapilo, když se objevil Murtagh s Trnem a společně se přidali na Galbatorixovu stranu. Věděl, že to musí udělat, i když z toho neměl radost.

„Zformujte se,“ křikla Trianna zpoza svého úkrytu. „Na můj povel - jedna…“

„Taky máš pocit, jako bychom byli na špatném místě?“ Ronova otázka bodla správným koncem. Harry nad tím už notnou chvíli přemýšlel.

„… dva…“

„Nějaký nápad?“ zeptal se v odpověď.

„… tři!“

Čarodějové svorně zašeptali slova ve starověkém jazyce a z dlaní jim vyšlehly paprsky žlutého světla.

Energie vycházející z desítky mužů a žen byla ohromná. Narazila do bariéry vojáků a první linie se sesula k zemi tak jemně, jako by to byli obyčejní papíroví vojáčci.

„Dobrá trefa,“ řekl uznale Ron a podíval se na Harryho. „Měli bychom najít Hermionu a Draca.“ Harry přikývl a oba se vypařili pryč.

Ploužili se kolem uměle vytvořených hradeb z pokácených stromů, které sloužily jako štít. Trianna a čarodějové byli natolik vytíženi, že si jejich odchodu nevšimli. Jejich dlaně stále žlutě zářily a vojáci Království naproti ječeli zděšením a utrpením.

„Vypadají neschopně, ale teď z nich jde opravdu strach,“ podotkl Ron, kdež Trianna zavelela k dalšímu útoku.

Draco s Hermionou se skrývali v jednom záhybu jen několik metrů od nich. Když je zahlédli, Hermiona vystrčila hlavu a zamávala na ně.

„Nemáte být s Trianonu?“ vystřelila otázku, jakmile se chlapci dostali až k nim.

„Ne, od začátku to byla chyba,“ odvětil Harry a schoval se za barikádou.

Zděšeně na něj pohlédla. „Jak to myslíš?“

Harry neměl čas jí to vysvětlovat. Prostě to tak cítil. Pomáhat čarodějům v zabíjení vojáků nebyl nikdy jejich cíl ani úkol. Přišli do Alagäesie, aby pomohli Aimée. Teď, když byla elfka zachráněna, jejich přítomnost zde už neměla smysl. Měli své bitvy, které jsou potřeba vybojovat. Kouzelnický lid na ně spoléhá, nesmí je zklamat.

„Nepatříme tu. Měli bychom se vrátit domů a bojovat proti Voldemortovi. Tohle není naše bitva,“ prohlásil pevně. Vyslovit ta slova nebylo lehké, zvlášť když Aimée byla jeho sestrou, ale musel to udělat.

Čekal, že Hermiona začne chrlit jeden argument za druhým, ale místo toho jej překvapila a přikývla na souhlas.

„Opravdu se mnou souhlasíš?“ zeptal se nevěřícně.

Zadívala se mu hluboko do očí. V tu chvíli jako by ho projížděl skener a odhaloval všechna jeho tajemství.

„Máš naprostou pravdu, Harry,“ potvrdila jeho slova. „Vrátili jsme se, abychom osvobodili tvou sestru. Tahle bitva se nás netýká. Navíc… „ odmlčela se, zakrývajíce si oči, aby nikdo nespatřil její slzy. „… z tohohle místa je mi na nic. Ještě nikdy jsem neviděla tolik mrtvých. Je to prokleté místo, Harry. Já chci pryč.“

Poslední slova jí uvízla v hrdle a byla vyslovena s podivným chrapotem.

Ron se k ní natáhl a vzal ji do náruče. Schoulila se k němu jako malé dítě a třásla se od hlavy až k patě.

Byl to Draco, kdo se ozval jako první: „Jak se odsud chcete dostat? Jsme tisíce mil od Brány v Dračích horách. Ani nevíme, kterým směrem leží.“

Harry o tom uvažoval. „Královna říkala, že boje jsou na jihozápad od Ellesméry, takže když se dáme stejným směrem přímo na Uru’bean, měli bychom tam dorazit za…“

„… za několik měsíců,“ dořekl Draco pochybovačně. „Takovou dobu bez jídla a pití? To nemáme šanci. Vždyť tu zemi vůbec neznáme, můžou nás zabít prakticky kdekoliv.“

Harry nesnášel, když měl Malfoy pravdu. Cesta jim bude trvat min. půl roku, když půjdou pěšky. Neměli dokonce ani koně. Tohle by nikdy nevyšlo. Sami nemají šanci.

„Musíme najít Nevilla,“ řekl a pokývl na Rona s Hermionou.

Prodírali se skrz vřavu lidí, bojujících na život a na smrt. Les měli už daleko za sebou. Přidržovali se v uctivé vzdálenosti a bloumali spíše po okrajích. Ale ani to je v některých situacích nezachránilo a byli nuceni použít magii, aby se ochránili.

Smrt číhala všude kolem nich a byla cítit víc, než drahé parfémy tety Petunie. Už ani nedokázali s jistotou říct, kdo z bojujících patří k Vardenům a kdo k vojsku Království. Všichni nakonec leželi vedle sebe na planině smrti a půda pod nimi do sebe vsakovala litry a litry krve.

Aimée se již zapojila do bitvy s pořádnou grácií. S Leorinem létali nad planinou, v těsném závěsu za Safirou, Coiranem a Glaedrem. Proti nim stál Trn a ten největší drak, jakého kdy Harry viděl. Byl dokonce větší, než Coiran. Z nozder mu vycházel zlovolný kouř a když otevřel tlamu, vychrlil proud obřího žáru, který spálil několik linií vojáků pod sebou.

„Z toho draka se mi dělá zle,“ prohlásil Ron, když se ukryli za vysokým trébuchetem, aby je nezahlédla Nasuada. Ta se i se svou družinou prohnala na koních a mířila na východní stranu bitvy.

„Nabít!“ vykřikl voják před nimi a vysocí Urgalové se chopili obrovského balvanu, který vložili do koženého vaku, polili jej lepkavou tekutinou a zapálili.

„Připravit… Pal!“

Dva urgalové zatáhli za páku a katapult i s hořícím balvanem vystřelil vzhůru. O několik metrů dál se zabořil do země a kutálel se přes běsnící vojáky, kteří před ním prchali. Ti, které nezabil kámen, chytli ohněm, a jejich tělo se zmítalo v plamenech.

„Až tohle budu vyprávět tátovi,“ hlesl Ron v úžasu, za což byl obdařen naštvaným výrazem své kamarádky. Hermiona vypadala spíš zděšeně a neměla daleko k dalším slzám.

Hrůzy boje však nebylo to jediné, co je zneklidňovalo. Najednou se nad nimi mihl stín a na chvíli je ukryl do temnoty. Vojáci království opodál propadli v dunivý jásot a chrlili nadávky jejich směrem. Vzápětí se zjevil ohromný spalující oheň a všichni čtyři byli nuceni opustit skrýš a schovat se o několik metrů dál.

Trébuchet vzplál jako pochodeň.

Harry cítil, jak jej Draco tahá za rukáv. Chtěl mu vynadat, protože se neskutečně lekl, ale když se podíval směrem, kterým ukazoval, strach se ještě prohloubil.

Safira byla přitisknuta k Trnovu tělu. Její drápy byly zabořené do drakova ocasu a ten jím zběsile mlátil kolem sebe. Z jejich těl odkapávala rudá krev. Trnův urputný řev nabýval na síle, až vojsko pod nimi zapomnělo bojovat a všichni upírali oči vzhůru k nebesům. Ostatní draci se drželi dál, protože Trn sebou škubal jako šílenec. Safira se ne a ne pustit, i když kolem nich proletěl Galbatorix a jeho drak na ně vychrlil oheň. Plameny se však jen svezly po neviditelné kupoli, která je obepínala a chránila před vnějšími útoky.

Když se konečně pustila, Trn nedokázal převzít kontrolu nad svými křídly a sesul se k zemi.

Murthag okamžitě vyskočil ze sedla a kouzly hledal nejhorší zranění. Než ale stačil cokoliv udělat, přihrnul se k němu houf elfů a magicky jej spoutali na místě.

Harry sledoval, jak se Trn zmítá v bolestech a jeho Jezdec křičí něco ve starověkém jazyce. Poté mu byl výhled zastíněn bílými křídly.

„O co se to snaží?“ zeptal se nahněvaně Ron, když Neville seskočil dolů.  S Harrym si Trna a Murthaga docela oblíbili. Nebýt jeho, Aimée by nezachránili tak snadno. Nyní byl on i jeho drak v nebezpečí, které jen posílilo s příchodem bílého draka.

„Nevím, ale měli bychom mu pomoct. Měli bychom všem říct, že pomohl zachránit mou sestru a je na naší straně, i když je přinucen bojovat na té druhé. Tohle nesmíme dovolit.“

Harry se chystal k útoku. Ruka svírající hůlku vystřelila do vzduchu jako šíp k nebi, ale Hermiona ho zastavila.

„Nemyslím si, že ho chtějí zabít.“

„A co by s ním asi tak dělali?“ vyjel po ní Ron. Všechno gentlemanství z posledních minut z něj vyprchalo. „Uzdraví mu rány a pošlou ho zpět ke Galbatorixovi jako dárek na usmířenou?“

Hermiona spěšně zakroutila hlavou a nasadila svůj obvyklý výraz, který používala vždy, když Ron nebo Harry mleli blbosti a ona byla jediná, která znala pravou podstatu věci.

„Ty si nepamatuješ, co říkal Oromis?“ vyštěkla a Ron ucouvl. Z jeho výrazu bylo patrné, že si to evidentně nevybavuje.

Mladá čarodějka obrátila oči v sloup. „Coiran se pokusí prolomit kletbu,“ řekla jako by nic a Ron konečně chápavě vyvalil oči a přikývl. „Dejme jim čas. Pokud se jim to podaří…“ konec věty zůstal nedokončen a každý si ho mohl domyslet.

Sledovali, jak se elfové shlukli kolem Trnova těla a společně se dali do zpěvu. Z jejich úst přitom vycházela líbezná melodie, která se zhmotňovala do stříbrné barvy a stoupala vzhůru. Jako spletenec hedvábných stužek vytvářela kolem sebe zářivou kopuli.

Černý drak přestal útočit na Safiru, Leorina a Glaedra a okamžitě se střemhlav spustil dolů. Veškeré jeho pokusy však draci zmařili a stůj co stůj ho udržovali dál od procesí pod nimi. Nikdo na planině nebojoval. Všichni stáli jako paralyzovaní a dívali se na zářící kupoli uprostřed, ze které vycházela uhrančivá melodie.

Galbatorix zařval tak mocně, až se několik lidí dalo na útěk. Zlobou poháněn se snažil kličkovat kolem třech draků, ale jakmile se vyhnul jednomu, druhý mu téměř okamžitě zatarasil cestu, následován třetím. Černý drak kolem sebe chrlil oheň tak mocně, až se o své přátelé Harry začínal bát.

Trvalo to dlouho. Mnohem déle, než by si přál. Viděl na Safiře, že je unavená. Dlouho již útoky odvracet nedokáže. Glaedr na tom nebyl o moc lépe. Na noze měl děsivý šrám, který se za letu stále více otevíral, až mohl Harry v jednu chvíli spatřit obnaženou kost. Jen Leorin vypadal zatím bez úhony, i když z jeho křídel se podivně kouřilo.

A pak kopule zmizela.

Elfové se jeden po druhém káceli k zemi, vyčerpaní ze silného kouzla, a bílého draka znenadání zasáhlo oslnivé světlo.

Nepřicházelo z výšky, ale z těla ležícího na zemi. Drak uskočil stranou a hlasitě zařval. Byl to beznadějný nářek, pln bolesti. Zařezával se do všech a do všeho, jako čepel meče právě vytažená z ohně. Potácel se bezhlavě sem a tam a jeho nitro jako by vzplanulo zevnitř. Neposedné plameny jeho tělo olizovaly a hrubou bílou kůži měnilo nejprve v žlutou, pak oranžovou a nakonec zbyla jen černá.

Drak naposledy otevřel tlamu a nechal proud ohně vychrlit ze svého nitra. Poté vydechl naposledy.

Jeho tělo se sesulo k zemi. Černé, jako v den, kdy jej Harry spatřil poprvé; kdesi uprostřed Anglie, při útoku na Bradavický Expres.

Poslední co vnímal, byl žalostný nářek jeho kamaráda.

Zachvátila jej panika.

Jen letmo sledoval, jak se vojáci opět chápou zbraní a pouští se do bojů. Další a další mrtvá těla padala na planinu smrti a jejich duše navždy opouštěla tento svět.

„Co budeme dělat?“ zeptala se pisklavě Hermiona. Slzy jí stékaly z očí tak rychle, že je nestačila utírat.

„Měli bychom si začít pakovat a co nevidět odtud zmizet,“ navrhl Draco.

„Kam bys chtěl jít, Malfoy? Copak jsi neříkal, že cesta do Dračích hor může trvat měsíce?“ obořil se na něj Ron.

„Pořád lepší, než být zabit na tomhle místě,“ řekl Draco. „Copak to nevidíte? Prohráli. Ztratili nejsilnějšího draka a je jen otázkou času, než zemřou i ti ostatní. Nevím jak vám, ale mě se ten černý drak nelíbí.“

Harry poslouchal jejich hádku, ale neměl žaludek se do ní zapojit. Díval se, jak se Safira s Leorinem a Glaedrem spouštějí dolů i se svými jezdci.

Oromis seskočil z draka. K Harryho úžasu však neběžel ani ke Coiranovi ani k Nevillovi. Poklekl před Trna a za pomocí starověkého jazyka začal léčit jeho rány. Netrvalo dlouho a drak se opět postavil na nohy.

„Panebože,“ vykřikla Hermiona a ukazovala na Trna. „On vstal.“

Ale proč ostatní zůstávají? Proč s ním nebojují, nesnaží se ho zastavit?Pomyslil si Harry a snažil se dát si dvě a dvě dohromady. Leda že by…

„Hermiono, co když to kouzlo účinkovalo? Co když se Coiranovi podařilo zlomit kletbu, než ho zasáhlo smrtící kouzlo?“

Bylo to neuvěřitelné. Tak neuvěřitelné, až to bylo nakonec tím nejjasnějším vysvětlením.

„Podívejte,“ řekl Ron. „Murtagh je zpět v sedle.“

Mluvil pravdu.

Červený drak se máchnutím křídel vznesl do vzduchu, následován zlatým, modrým a zeleným. Pomalu kroužil nad planinou, jako by si obhlížel situaci. A když se z dálky ozval mocný řev, otočil se a společně s ostatními draky vyrazil kupředu. Když se dostal do těsné blízkosti, vychrlil oheň.

K údivu všech přitom mířil na černého draka.

K útoku se přidali i zbylí draci a planina se proměnila v zářivě zlaté místo, osvětleno dračím ohněm. Černý drak se vyhýbal všem útokům a sám jim uštědřil několik vlastních, ale nestačilo to. Draci ho obklíčili a Jezdci začali odříkávat starověký jazyk.

Vřava pod nimi se znovu uklidnila, tentokrát však vojáci Království udělali něco, co všechny ohromilo. Jeden po druhém odhazovali své meče na zem a vzdávali se Vardenům.

„Vidíte to?“

„Vzdávají se.“ Hermiona se snažila popadnout dech. „Takže je konec?“

Ticho, které následovalo, jí bylo odpovědí.

Vardenové procházeli kolem nepřátelského vojska a sbírali odhozené zbraně. A co víc, někteří si s vojáky nepřítele třásli rukama a objímali se.

„Tak tomuhle se říká Láska vítězí,“ rýpnul si šokovaný Ron a vyloudil Harrymu úsměv na tváři.

„Trefné,“ poznamenal k němu a pohledem vyhledal draky.

Jak sledoval vojáky na planině, úplně zapomněl na boje ve vzduchu.

Ale žádné se nekonaly.

Safira s Leorinem přistáli jen kousek od nich a po Glaedrovi a Šruikanovi se slehla zem.

„Kde je černý drak?“ zeptal se ostatních. Vypadali však stejně šokovaně, jako on sám. Nikdo jim nevěnoval pozornost.

„Je pryč?“

„Zabili ho?“

„Utekl.“

Poslední slova pronesla elfka, kráčející jejich směrem.

„Koukám, že instrukce držte se dál od bitvy vám nic neříkají,“ přidal se Eragonův hlas. Zazněl v něm pobavený tón.

„Jak to, že utekl?“ zeptal se Ron nevěřícně.

Elfka vydechla a na chvíli zůstala stát na místě, sledujíce padlé muže v tratolišti krve. Nebyl to nikterak krásný pohled. Aimée se zaleskly slzy v očích a vyslovila pár slov, jako projev úcty hrdinům, jenž zemřeli při obraně své země.

„Když zjistil, že poutací kouzlo už na Murtagha a Trna nefunguje, stáhl se a odletěl pryč. Glaedr s Trnem se pustili za ním. Víc bohužel nevíme. Nařídili nám, abychom zůstali zde.“

„Zabijí ho?“ zeptala se Hermiona.

„Pravděpodobně ano.“

 

* * *

 

Další hodiny bylo v táboře rušno. Přeživší hledali na planinách živé a mrtvé odnášeli na hromadu. Masové hroby nepřicházeli na tomto místě v úvahu, a tak bylo rozhodnuto, že po setmění všechna těla vzplanou, ať to byl voják Království, Varden či jeden z Orinových mužů. Elfové za ně povedou modlitby, aby se jejich duše vrátila zpět v lepších časech.

Bouřlivé oslavy propukly téměř okamžitě. Muži i ženy pili, hodovali a zpívali po celém táboře. Oslavovali porážku království a společně s přeběhlíky si připíjeli na nové časy Alagäesie.

Harry se však oslav neúčastnil. Společně s Aimée se vydali na dlouhou vycházku, při které jim dělal společnost jen svit měsíce.

„Omlouvám se, že jsem ti neřekla pravdu dřív. Měl ses to dozvědět z mých úst,“ začala Aimée, ale Harry ji zarazil.

„Nemusíš se omlouvat,“ řekl tiše a lehce našlapoval vedle ní. Cítil se zvláštně, téměř jako by jeho srdce znovu ožilo. Cítil jeho tlukot tak intenzivně. Znal ji jen pár měsíců, ale přesto měl pocit, že právě ona zaplnila tu prázdnotu, která zela v jeho nitru. Dokonce i tu po rodičích.

Měl sestru a jen na tom záleželo. Koneckonců, není to ona, kdo by se měl omlouvat.

„Nemáš se za co omlouvat. To já bych se měl omluvit,“ řekl nakonec a podíval se jí do očí.  Usadili se na padlém kmeni stromu, daleko od táborových oslav.

„Za co?“

Chvíli formoval větu v hlavě, než ji vyslovil nahlas.

„Jsem tvůj bratr, měl bych tě ochraňovat. Ale já jsem selhal. Voldemort se tě pokusil zabít jen kvůli mně. To já jsem ten, koho chtěl. To kvůli mně rodiče zemřeli a tebe poslali pryč. Měla bys mě nenávidět. Žila jsi tady, místo abys zůstala s mámou a tátou v Godrikově dole. Měla jsi nastoupit do Bradavic a vyučit se čarodějkou místo mě. Zpackal jsem to. Kdyby mě tehdy Voldemort zabil, nic z toho by se nestalo.“

Slova mu klouzala z pusy tak rychle, že je nestačil kontrolovat. Už ani nevěděl, co vlastně říká. Chtěl to všechno ze sebe dostat ven a celkem se mu to dařilo.

Aimée seděla mlčky vedle něj a s neskrývaným šokem jej poslouchala. Kroutila hlavou a snažila se něco říct, ale Harry ji nenechal. Nepustil ji ke slovu a nepřestával sám sebe obviňovat.

„Odpusť mi to,“ řekl nakonec. „To ty jsi ta, koho měli ochraňovat. Ne já. Na mě nezáleží a nikdy nezáleželo.“

Aimée ho pohladila po obličeji.

„Mluvíš nesmysli,“ řekla prostě a usmála se na něj. „Nemůžeš za jejich smrt, stejně jako nemůžeš za můj osud.“

„Ale,“ zkoušel to Harry. Tentokrát ho Aimée zadržela hned ze začátku.

„Položili za nás život, protože nás milovali. Kdyby tě tenkrát vydali tomu černokněžníkovi, neodpustila bych jim to. Jaký by to byl asi život? Vědomí, že rodiče obětovali jedno ze svých dětí, aby si zachránili vlastní životy a dceru? To by bylo mnohem horší. I když mě to bolí, jsem ráda, že se rozhodli, jak se rozhodli.

Můj život byl skvělý. Získala jsem milující rodinu. Matku, která mě vychovávala jako svou vlastní dceru, sestru, která by za mne položila život. Nemohu si stěžovat.“

„Ale žila jsi pryč od našeho světa. Od světa kouzelníků, do kterého patříš a ze kterého tě vytrhly.“

Elfka vyloudila slabý úsměv. „Ano, ale takový byl můj osud. Kdo jsem, abych se proti němu postavila?“

„Vždycky jsem si přála tě poznat,“ řekla nakonec. „Už od chvíle, kdy mi matka sdělila celou pravdu.“

Než Harry stačil odpovědět, přitiskla se k němu a objala ho.

Bylo to tak jiné, tak podivně krásné. Miloval ji od první chvíle, co ji spatřil ve svém snu. Věděl to, i když se to snažil zapírat, protože miloval Ginny. Připadal si zkažený a sám sebe za to proklínal.

Ale ve chvíli, kdy zjistil proč tomu tak je, se veškeré špatné pocity vypařily. Byla jeho rodinou, milovanou sestřičkou, kterou znal tak krátce. Odtrhli je od sebe, když jim byl pouhý rok, ale hra osudu je znovu svedla na stejnou cestu. To nemůže být náhoda.

Ani nevěděl, co na to říct. A tak jen pozvedl zrak a zadíval se do jejích zelených očí. „Mělo mi to dojít hned jak jsem tě prve viděl. Vypadáš jako ona. Já mám jen její oči, ale ty jsi tak podobná.“

Aimée při těch slovech neudržela slzy. Na rozdíl od Harryho své rodiče nikdy neviděla a Harry si vštípil, že jí musí opatřit nějakou fotografii, jako památku.

Povídali si skoro celou noc, než se odebrali zpět k táboru. Měsíc už pomalu ustupoval probouzejícímu se slunci a tábor byl podivně klidný a tichý. Přítomnost oslav už dokazovalo jen rozházené nádobí, prázdné sudy s medovinou a válející se opilá těla, kam až oko dohlédlo.

„Harry?“ Zvolala na něj, když se chystat vejít do svého stanu. „Mýlil ses. To na tobě vždycky záleželo a záležet bude. Byl jsi předurčen porazit Voldemorta. Nikdo jiný. Jsi nadějí pro všechny kouzelníky. Modlí se k tobě a oslavují tvé jméno. Jsi důležitější, než si myslíš.“

S těmito slovy se obrátila na podpatku a odešla.

Harrymu chvíli trvalo, než její slova vstřebal.

S úsměvem na rtech vstoupil dovnitř. Hermiona s Ronem a Dracem už notnou chvíli tvrdě spali. Zalezl si pod své deky a chvíli na to se pohroužil do snů.

 

Vstávej! Slyšel křičet ženský hlas. Stál u jezera a díval se na svůj obraz vlnící se na vodní hladině.

Harry, tak vstávej! Byl tak naléhavý. Ale jemu se nechtělo vracet. Byl tu šťastný. A byl by vsadil na to, že sem sotva přišel.

Když však jeho tváří projela ostrá bolest, zapotácel se a nechal jezero zmizet.

Spěšně otevřel oči a mžoural kolem sebe. Byl zpátky ve stanu a kolem něj se krčili jeho přátelé. Nemohl s jistotou říct, jak dlouho spal, ale jeho kamarádi byli už delší dobu na nohou a zjevně přinášeli nové zprávy.

Hermiona s ním lomcovala, až si byl zcela jistý, že z něj vytřepala celou duši. Odtáhl se od ní a vstal.

„Příště stačí kýbl studené vody,“ vyjel na ni sarkasticky a promnul si oči.

„Promiň, ale říkali jsme si, že tohle bys chtěl určitě slyšet,“ přidal se Ron. „Glaedr s Trnem se vrátili.“

„Cože? Kdy?“ Harry se při těch slovech zcela probral a dychtivě očekával co přijde dál.

„Před chvílí. Šli rovnou za Nasuadou a Orinem. Nás tam nechtěli pustit, ale Leorin nám všechno tlumočil,“ chrlil Ron, celý vzrušený. „Zabili je, jsou mrtví, oba. Drak i Galbatorix.“

Harry si najednou připadal tak lehký. Ještě včera kolem zuřila válka a Galbatorix ohrožoval jejich životy a nyní je mrtev. Tyran a despota této země je nadobro pryč.

„A víte to jistě?“ zeptal se a doufal v kladnou odpověď. Když se Hermiona usmívala od ucha k uchu, zajásal s ní.

„Tak to mi musíte sdělit všechny detaily.“

Posadil se kolem zapáleného koše, aby se zahřál a Hermoiona spustila.

„Oromis s Murtaghem je zastihli nedaleko útočiště Ra’zaků. Ti už tam dávno nežijí. Zahnali je do kouta a Oromis s Glaedrem začali zaříkávat. Trn s Murtaghem drželi Galbatorixe dál od černého draka a málem přitom zemřeli, ale Oromisovi se povedlo něco nevídaného. Nevíme podrobnosti, ale prý zprostil Šruikana kletby, která ho svazovala s Galbatorixem. On se mu nevylíhnul, víš?

Šruikan se ale pomátl. Ta kletba a náhlé osvobození bylo pro něj až příliš. Neunesl to a zabil se. Jeho smrt na chvíli odvedla Galbatorixovu pozornost a Murtagh ho zabil tím červeným mečem, co nosí u sebe.“

Když skončila, Harry si uvědomil, že na ni zírá s otevřenou pusou. Nemohl tomu uvěřit. Jako by se štěstí konečně obrátilo na jejich stranu.

„Je mi Šruikana docela líto,“ prohlásila nakonec Hermiona. „Byl obětí a zaplatil životem.“

„Stejně jako Coiran,“ přidal se Ron. Položil svou ruku Hermioně na rameno, aby ji uklidnil.

To Harrymu něco připomnělo. „Jak je na tom Neville?“

Oba se po sobě podívali.

„No víš, on…“ než Hermiona stačila něco říct, chlapec s kulatým obličejem vpadl do stanu.

„Sbalte se, vyrážíme,“ informoval je a zase zmizel.

„Tak trochu jiný,“ dořekla. „Vlastně jsme neměli příležitost si s ním promluvit. Vyhýbá se nám.“

„Jo. Tohle ale bylo divné,“ opáčil Ron a sledoval, jak se plachta za ním rozvlnila.

„Kdyby ti zabili přítele, také by ses nechoval zrovna racionálně,“ řekla mu Hermiona na oplátku. „Tak pojďte, ať nečekají.“

Vydali se napříč táborem k hlavnímu stanu. Na menším prostranství, obehnaném stráží, už čekali čtyři draci se svými Jezdci, Neville, Nasuada, Orin a Arya. Přivítali je úsměvy a poděkováním za jejich pomoc. Nasuada pokynula několika mužům, kteří donesli vaky s jídlem a pitím. Připevnili je na záda čtyř draků.

„Vracíme se?“ zeptal se Draco. Harrymu neunikl výraz úlevy v tónu jeho hlasu.

„Ano. Váš úkol tady byl splněn. Je nejvyšší čas, abyste se vrátili domů,“ odpověděla Arya.

„Poletíme s vámi do Dračích hor, bude to rychlejší. Matka na nás bude čekat s oddílem své armády. Včera v noci padl Ceunon a Gil’ead ho bude brzy následovat. Zpráva o smrti jejich krále se šíří rychle,“ přidala se Aimée.

„To rád slyším,“ odvětil Harry a myslel to vážně. Upřímně se mu ulevilo, že je válka téměř u konce a Aimée bude v bezpečí.

Rozloučili se a společně s Jezdci nasedli na jejich draky.

Planina smrti se jim ztratila z obzoru a čekal je dlouhý let k Bráně dvou světů.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia