Po 19. srpna    slaví: Ludvík



Kategorie: Novinky, Povídky

Neviditelné děti

Povídka z trochu jiného soudku, která je postavena na reálném základě, nicméně příběh jako takový je smýšlený a žádné postavy, které se v ní vyskytují, doopravdy neexistují, byť by to bylo hezké. Alespoň co se Lorda Heroldsona týče :-).
Ačkoliv si všichni neustále stěžujeme, že nám chybí to a zase tamto, uvědomme si, že může být i hůř a že vlastně máme vše, co k životu potřebujeme.
Nezáleží odkud jsme a z jakých poměrů pocházíme, vždy můžeme najít správnou cestu a probojovat se k vytouženém cíli a třeba změnit od základů svůj život.

S touto povídkou momentálně soutěžím na piste-povidky.cz.

 

Občas se procházím ulicemi Oxfordu a nemohu se nabažit té krásy, která z pískovcově žlutých budov dýchá. Žiji zde bezmála třináct let, co jsem nastoupil na právnickou fakultu, a zůstal jsem i po získání diplomu. Atmosféra města místo magicky ozařuje a přitáhne každého, kdo je ochotný kouzlu podlehnout.

Nedávno jsem složil zkoušky a získal místo jako obhájce nezletilých dětí. Nikdy jsem si nestěžoval, tohle zaměstnání mě opravdu baví, je to však práce pro organizaci založenou mým adoptivním otcem, která mě naplňuje.

Před pár lety jsem ji převzal po jeho smrti. Jedná se o neziskovou organizaci, která pomáhá dětem třetího světa. Moje žena vždy s nadsázkou tvrdí, že jsem adoptoval polovinu zeměkoule. A já jí vždy odpovím: „Kéž bych mohl, udělal bych to. I kdyby mě to mělo stát poslední libru.“ Sám jsem také zažil období, kdy jsem potřeboval pomoc, a proto se snažím předávat to, co jsem sám s povděkem přijal.

Když se občas vracím domů, nechávám auto na parkovišti před soudem a vychutnávám si procházku po svobodné zemi. I po tolika letech mi to přijde spíše jako sen, nežli skutečnost. Sleduji děti, které jsou upravené, čistě oblečené a dobře živené. Sem tam mi hlavou proběhnou myšlenky na to, jak krutě může svět občas vypadat. Většinou ale tyto myšlenky rychle zaženu. Už dávno jsem si nakázal, že minulostí se v přítomnosti žít nedá. Podněcuje to špatné myšlenky a ještě bolestivější vzpomínky. Také to narušuje kontinuitu vyúsťující v dobrou budoucnost. Naučil jsem se myslet pozitivně

Nicméně, nikdo by neměl zapomínat, že existuje stále hodně těch, kteří toto výsostné právo na dobrý život nemají. Jsou to ti, kteří se probouzejí do dalšího nehostinného dne a modlí se, aby nebyl jejich poslední.

Proto jsem se rozhodl odvyprávět svůj životní příběh, který by se neměl vypařit jako pára nad hrncem, nýbrž vrýt do paměti všech, kteří nejsou lhostejní.

Nad vším jsem začal uvažovat v den, kdy zemřel Lord Haroldson.

 

* * *

 

Utíkali jsme přes les a dále do hor. Nezastavovali jsme se a neohlíželi se.

Od doby, co se nám podařilo prchnout z tábora, uběhly už skoro tři dny. Hlad a dehydratace ovládaly naše těla a přemáhaly nás halucinace. Ale my jsme nepolevili, protože vojáci nám dýchali na záda tak těsně, že kdybychom zastavili, byť jen na pár minut, mohli by nás dostihnout a na místě popravit. S naším věkem si nedělali velkou hlavu, v tu chvíli jsme nebyli ničím víc než prašivý desertéři, co zradili pluk.

Zahnuli jsme na severovýchod. Od hranic s Kongem nás dělilo pouhých pár kilometrů. Před námi se tyčily hory a za nimi už na nás čekalo jezero Albert, které rozdělovalo Ugandu a Kongo. Ta pomyslná čára se stala naší nadějí, jež měla cenu zlata. Pro nás však měla jediný název: Svoboda.

„Utíkej Ismáíle, už tam skoro jsme.“Zakřičel na mě tenkrát a já, ač značně vyčerpán, pokračoval v cestě.

Poháněn blížícím se cílem, našel jsem v sobě poslední zbytek energie, která mi pomáhala ovládat bolavé a podvyživené tělo.

Sotva jsme však opustili les a dostali se na pole, neviditelná síla mě odmrštila zpátky k lesu. Moje tělo narazilo do kmene stromu a ohnulo se. Skutálelo se dolů, jako spadlá šiška. Vyrazilo mi to dech.

Trvalo mi několik dalších minut, než jsem přišel k sobě a mohl se znovu nadechnout. Zkroucený jsem ležel na zemi a dával si dvě a dvě dohromady.

Ve chvíli, kdy jsem se pokusil sednout a opřít se o kmen, zarazil mě vzhled mé uniformy. Zelená barva byla ukryta pod nespočtem červených fleků a pach železa ochromil mé chřípí tak, že se mi z toho převrátil žaludek. Vyzvracel jsem se.

Teprve když jsem našel odvahu se znovu postavit a porozhlédnout se kolem, spatřil jsem dýmající kouř, asi sto metrů před sebou.

Najednou jsem si plně uvědomoval vážnost situace.

„Hassane!“ uslyšel jsem svůj hlas, jak z plných plic ječí. Vztek se mnou cloumal jako s hadrovým panákem a pocit bezmoci mě spoutal tak, že jsem opět nemohl dýchat.

 Chtěl jsem se rozběhnout k požáru, ale moje zranění mě omezovalo. Pocítil jsem v očích pálivé slzy, když jsem se pokoušel vstát. Znal jsem bolest, lépe než kdokoliv jiný, ale tohle bylo horší. Tohle mě užíralo zevnitř.

Kulhavě jsem vykročil vpřed a plahočil se k místu výbuchu.

A pak jsem ho spatřil. Tedy alespoň první část. Při tom pohledu mě znovu přepadla nevolnost a začal jsem zvracet vodu smíšenou vlastní krví, nic víc už mi v žaludku nezbylo.

Na zemi se povalovala utržená noha mého nejlepšího kamaráda, vojenská bota na ní byla nazutá už jen zpola. O kousek dál jsem našel ruku, na které chybělo několik prstů, až jsem došel blíž ke kráteru a objevil i ostatní zbytky těla, poházené všemi směry. Vypouklé Hassanovi oči na mě zíraly tak děsivě, že jsem nebyl schopen slova.

 

Cítil jsem srdce až v krku, když jsem se vzbudil. Propocené prostěradlo se mi přilepilo k pyžamu a celý jsem se třásl. Před očima mi stále blikaly obrázky poházených končetin a vypouklé oči, které na mě ve snech téměř každou noc civí. Minulost mě nikdy doopravdy neopustila. Vrací se noc co noc, aby mi připomněla můj tehdejší život. Dobu, kterou se mi dosud nepodařilo ze vzpomínek vymazat, ačkoliv se tak urputně snažím.

Můj pohled se stočil k Maggie, mé ženě. Spala klidně, nemělo cenu ji budit kvůli další noční můře. Potichu jsem vstal a zamířil do koupelny, abych ze sebe smyl veškerý pach dnešního snu.

Když jsem se dopotácel zpět do ložnice a odhodil župan, zazvonil telefon.

Stačilo mi vyslyšet prvních pár slov, abych se rozběhl ke skříni, naházel na sebe nějaké oblečení a skočil do auta směr Londýn.

Každý ujetý kilometr jsem se modlil, aby to nebyla pravda. Říkal jsem si, že je to možná jen součást snu, který stále trvá. Ještě jsem se dostatečně neprobral a blouzním.

Bohužel, realita mě za pár okamžiků udeřila do obličeje jako rána pěstí.

Po hodině zběsilé jízdy jsem konečně parkoval na příjezdové cestě viktoriánského domu a běžel dovnitř. Klíče jsem tentokrát nechal v zapalování, ani jsem se neobtěžoval tolik vymodleného Forda zamknout.

Téměř okamžitě jsem zamířil k dřevěnému schodišti, které propojovalo přízemí s dvěma dalšími patry, a už  jsem vybíhal schody po dvou.

„Ismáíle!“

Udýchaný jsem se vřítil do prvního poschodí a málem porazil hospodyni.

„Ach promiň, Bridgite,“ vykoktal jsem a snažil se popadnout dech. „Jak je mu?“

Výraz v její tváři se změnil tak rychle, jako počasí v Irsku. Náznak zloby zmizel a nahradila ho temnota, zahalená smutkem.

„Nelepší se to,“ zašeptala a jen bezmocně zavrtěla hlavou. „Doktor říkal, že mu zbývá málo času, takže…“ v půli věty se rozbrečela.

Téhle odpovědi jsem se děsil.

„Můžu ho vidět?“

Přikývla a kapesníkem si otřela oči. „Je ve svém pokoji, rád tě uvidí.“

Vydal jsem se ke dveřím a zaklepal. Slabý hlas mě vyzval dál a já vstoupil.

Pokoj byl stroze zařízen, jen několik knihoven, komoda a velká postel, ze které vyčuhovaly všelijaké hadičky.

Než jsem však zavřel dveře a přišel blíže k němu, všiml jsem si fotky malého chlapce, kterou měl na nočním stolku. Mou mysl okamžitě zaplavily vzpomínky tak hořké, že jsem musel zkřivit tvář.

 

Býval jsem jako kterékoliv jiné dítě. Hrál jsem si se sourozenci a kamarády, chodil do školy, tedy když to okolnosti dovolily, a pomáhal otci na poli. Byl jsem nejstarší ze čtyř dětí, protože můj o rok starší bratr zemřel na epidemii.

 Když otec nebyl doma, starat se o rodinu byla má zodpovědnost. Už od útlého věku jsem se musel ohánět, abych rodině zajistil jídlo, ale nevadilo mi to. Byl jsem šťastný, protože jsem měl domov, lásku a bezpečí, tedy alespoň zdánlivé.

Bylo mi sedm, když přišli k nám do vesnice a polovinu z nich vyvraždili.

Táta byl na poli a já jsem doma pomáhal matce. Z ulice se linul zděšený křik a hluk motorů nespočtu aut. Byli to vojáci, kteří přišli verbovat lidi a zabavovat majetek, zvláště dobytek a úrodu. Každý, kdo se jim postavil do cesty, už se z ní nikdy nevrátil. Zůstali tam, kde z nich vyprchal život.

Nařídil jsem matce a sourozencům, aby se ukryli v chlívě. Bylo tam místa tak akorát pro ně. A i když mě matka neúprosně prosila, nechal jsem je tam a odešel si hledat jiný úkryt. Nechtěl jsem přece riskovat, že je kvůli mně odhalí. Co bych to byl za ochránce?

Nemohl jsem však vědět, že za chvíli se dům ocitne v plamenech a všichni v chlívě uhoří, včetně našeho prasete. Ale v té době už jsem byl stejně bezmocný, lapený v síti jako ryba. Seděl jsem v obrovském autě s dalšími dětmi, které vojáci nachytali a uháněli jsme do kasáren.

Před očima mi běhaly záběry mrtvých kamarádů a jejich rodin, kteří se váleli po vesnici. Nespočet žen leželo na zemi a zakrývalo si holá stehna, když se vojáci konečně zvedli a zapínali si poklopce. Muži, kteří se statečně postavili na odpor, leželi na zemi v kalužích krve a vojáci do nich kopali.

Na tenhle výjev nikdo z nás nezapomněl, protože se nám vracel každou noc v podobě snů.

Tenkrát jsme ještě netušili, co se s námi stane. Na voze nás bylo celkem osmnáct, další vozy byly naložené dětmi z jiných vesnic.

Nejstaršímu z naší party bylo třináct, nejmladšímu sedm let. Všichni jsme však měli jedno společné, stali jsme se vojáky Armády Božího Odporu. Chtě nechtě jsme přes noc zestárli o několik let a museli se naučit přežívat.

 

„Pojď blíž, synku,“ vyzval mě Lord Haroldson, zatímco já jsem se potápěl v moři smutných vzpomínek. Přitakal jsem a vzal si volnou židli, abych se mohl posadit vedle jeho postele.

Ačkoliv jsem ho miloval, nebyl to nijak zvlášť krásný pohled. Stařec ležel nehybně, napíchnutý množstvím hadiček a jehliček. Přístroje kolem něj dávaly v pravidelných intervalech najevo, že žije, přestože jeho skoro nehybné tělo vykazovalo opak. Náznak života byl pozorovatelný jen z jeho očí, které ani v tuto chvíli neztratily svůj lesk.

Chytil jsem ho za ruku a stiskl.

„Jak se vám vede, otče?“

„Nikdy mi nebylo lépe.“

Ano, přesně jak jsem čekal. Břitký humor rodilého Brita neztrácí ani na smrtelném loži. Za to mu patří obdiv.

„Vypadáš skvěle,“ dodal jsem, načež se Lord Haroldson pousmál.

„Těší mne, že jsi přijal mé pozvání, chlapče. Netuším, jak dlouho zde ještě budu,“ odkašlal si. Červené kapky dopadly na bílé povlečení a vsákly se dovnitř.

Urychleně jsem se nahnul pro kapesník, ale jeho prsty pevně sevřely mou paži. Musím říct, že na umírajícího muže měl stále dost sil.

„Neztrácejme čas,“ sdělil mi, „mám ho jen omezené množství.“

Přikývl jsem.

„Pamatuji si každé dítě, které jsem přivedl do tohoto domu, Ismáíle. Ty jsi byl devátý a nejopečovávanější, to přiznávám.“

Trochu jsem se zarděl. Lord Haroldson nikdy dříve o všech dětech nemluvil,  už vůbec ne před jinými zachráněnými, a tak jsem ukázněně poslouchal každé slovo.

„Ty jsi byl zraněn převážně psychicky. V některých chvílích už jsme ani nedoufali, že bys to mohl překonat, ale ty jsi to dokázal. Slovy nemohu vyjádřit, jak moc jsem na tebe hrdý. Nechal jsi minulost za sebou a vybral sis novou cestu. A podívej se na sebe, je z tebe právník, který získal diplom na jedné z nejprestižnějších univerzit. Kéž by byli všichni jako ty.“

Ten smutek v očích jsem bohužel postřehl. Rozuměl jsem jeho poslední větě. Ne všichni, kterým byla pomoc nabídnuta, ji přijali. Někteří si vzali život i v tak útlém věku, další se zcela nevyrovnali se svou minulostí a včlenili ji do své budoucnosti, takže se ubírali špatným směrem. Jiní prostě zemřeli na infekce a jiné nemoci. Každý odchod byl bolestivý, zvlášť pro našeho „otce“.

Pamatuji si, že když asi dvanáctileté děvče z Kambodži, které bylo prodáno do otroctví a znásilňováno několik měsíců, skočilo pod jedoucí vlak, zavřel se na týden do pracovny a nevycházel. Dokonce odmítal jíst a pít. Z její smrti vinil sebe. A tak to bylo s každým prohraným osudem.

„Nezavolal jsem si tě, abychom vzpomínali. Chtěl jsem ti něco dát.“ Ukázal na noční stolek. „Otevři první zásuvku, prosím. Je tam kniha, kterou jsem si celý život vedl.“

Učinil jsem, oč mě požádal. Vytáhl jsem tlustý svazek, v kožené vazbě. Na přední straně bylo stříbrným písmem vyryto: „Dům snů pro neviditelné děti.“ Když jsem jej zvědavě otevřel a spatřil tvář prvního chlapce, zarazil mě.

„Přečti si to, až se usmíříš se svými vzpomínkami.“

Jako vždy mě prokoukl. Když jsem totiž nakouknul do podvyživeného obličeje toho kluka, znovu se mi v hlavě rojily přízraky mé minulosti. Obrázek jiného chlapce, který mi byl velmi blízký.

 

Schovaný na vrcholku skály jsem vykukoval zpoza balvanu, přichystán kdykoliv zaútočit.

Teplota v pravé poledne vystoupala vysoko nad padesát stupňů a nikde nebyl žádný stín, ve kterém bych se mohl ukrýt. Dalo by se to přirovnat k peci. Neforemná uniforma, do které mě na začátku výcviku navlékli, škrábala a lepila se na zpocenou kůži. Otřásl jsem se.

Ještě jsem se zcela nevzpamatoval z dopolední události, kde jsme vnikli do vesnice na severozápadě a vyplenili ji, a už jsem byl poslán na akci Ještěrka. Ten obraz mrtvých lidí nikdy nezmizí. Obzvlášť, když zemřeli mou rukou. Z počátku jsem je počítal, ale po měsíci jsem to vzdal. Tak vysoké počty mi nejdou.

Sevřel jsem hlaveň pistole a opět se podíval do prostoru pod sebou.

„Vidíš tam něco?“

V rozpoložení, v jakém jsem se nacházel, mě i nepatrné zašustění dokázalo vyděsit natolik, že jsem se neovládal a dokázal bych zabít kohokoliv. Otočil jsem se po hlase a instinktivně namířil zbraní vetřelci přímo mezi oči. Zatímco mé prsty hledaly spoušť, má mysl už dostihla představivost a poněkud neohrabaně mi ukázala obrázek vystřeleného mozku na skále. Jedna z deformací, kterou jsem v armádě získal.

„Co blbneš Ismáíle, chceš mě zabít?“

Ten hlas… zarazil jsem se. Jako by se clona před očima vytratila a byla nahrazena krutou realitou. Dlouhou zbraní, které fasovali jen odstřelovači, jsem mířil na svého kamaráda z jednotky. Sloužili jsme spolu už bezmála tři roky. Vlastně jen díky němu jsem byl schopen zvládnout  nároky, které na mě Armáda Božího Odporu kladla.

Zatřepal jsem hlavou a pomohl kamarádovi vstát.

„Promiň Hassane, já… já jsem si myslel… no…“

„Nervózní, hm? V pohodě, tady nikdy nevíš, kdo je na tvé straně a kdo ne. Je dobré být ostražitý.“

Přikývl jsem a sklopil oči. Bylo mi trapně, protože jsem se neudržel, a tak jsem zase zaujal pozici odstřelovače.

„Proč jsi tady? Poslali tě sem?“

„Jo, prý je potřeba zesílit obranu. Ještěrka nesmí projet. Abdo s Fadelem jsou na druhé straně, koukni,“ ukázal prstem.

Měl pravdu, byli tam. Schovávali se za jiným balvanem a mířili na přibližující se auto. Zamířil jsem tedy a nahmatal spoušť, připraven vystřelit.

„Ještě počkej,“ zašeptal mi a klekl si vedle mě.

Nechápavě jsem se na něj podíval. V očím měl zvláštní odhodlání, ale něco mi říkalo, že  sprovodit auto ze světa to není. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo.

Asi pár měsíců zpět jsme se bavili o útěku. Tvrdil jsem, že je to šílenství, že se nám to nikdy nemůže podařit, ale Hassan byl jiného názoru.

„Nemyslíš doufám na to, co si myslím,“ špitl jsem. Trochu jsem se třásl, ačkoliv bylo horko.

Jen šibalsky mrkl.

„Neboj se, mám to promyšlené. Nic se nám nestane, slibuji. Postarám se o nás.“

To byla jeho poslední slova.

Ani si nedokážu vzpomenou, jak se to všechno stalo. Semlelo se to tak rychle. Viděl jsem výbuch a kouř. Slyšel jsem hlasy a výkřik lidí. Dole se začal shromažďovat dav a pak mě někdo chytil za paži a zatáhl.

V další chvíli už jsme běželi opačným směrem k lesu. Mířili jsme na severozápad, k hranicím s Kongem.

Prvního dne jsme byli čtyři. Malý desertéři, kteří se snaží uprchnout krutému osudu.

Druhého dne jsme ztratili Abda s Fadelem. Šlápli na minu. Hassan mě raději odtáhl, abych se nemusel dívat na jejich zbytky.

Třetího dne už jsem zůstal sám. Hassana potkal stejný osud.

Nikdy na něj nezapomenu.

Zabíjel jsem, drancoval a unášel další děti. Ale jen díky němu jsem se psychicky nesložil.

 

Otevřel jsem oči. Lord Haroldson mě celou dobu pozoroval. Jako by uměl číst myšlenky a právě se hrabal v mých vzpomínkách. Bylo mi to trochu nepříjemné.

Když si všiml, že jsem se vrátil k sobě, jen zamrkal. Patrně věděl, že slova by neměla v této chvíli váhu.

Mlčky jsme seděli a dívali se jeden na druhého. Byl jsem tomu člověku neskonale vděčný. Tehdy jsem se, při snaze přeplavat jezero Albert, málem utopil. Vytáhli mě lidé od červeného kříže a přivedli do tábora v Kongu, kde jsme se poprvé setkali.

„Postarej se o mé děti, Ismáíle. Slib mi, že převezmeš naši organizaci a budeš pokračovat v mém díle.“

Přikývl jsem prakticky ihned. Ani by mě nenapadlo vzdorovat.

Do dneška nelituji. Každé zachráněné dítě mi zacelilo jednu ranku v srdci, které se mi postupně začalo uzdravovat.

„Děkuji,“ zašeptal ještě, než vydechl naposledy.

 

* * *

 

Ve chvíli, kdy jsem opustil místnost, zanechal jsem za sebou i kus své minulosti. Obrovská bolest a stesk mnou cloumaly, ale jeho poslední slova se mi přesto vryla hluboko do paměti.

Opustil mě, opustil nás…

Samozřejmě jsem věděl, že to jednou přijde. Nikdo přeci nežije věčně. Koloběh života je jedna dlouhá řeka, která plyne stále jedním směrem. Je nám povoleno do ní vstoupit, ale až přijde čas, nesmíme se zdráhat vystoupit a pokračovat dál. 

Zaskočilo mě to však nepřipraveného.

Potlačil jsem slzy a pohlédl na knihu, kterou mi věnoval. Posadil jsem se na vrchní schod a začal listovat.

Byla plná fotografií dětí -- chlapců a dívek různého věku, z jiných koutů světa. Byli tak rozliční, ale zároveň si tak podobní. Spojovala je past, do které byli hrou osudu lapeni.

Všichni do jednoho mohli za svůj lepší život děkovat jedinému člověku. Muži, který jim ukázal východ z bludného kruhu a přivítal je do své rodiny.  

Při pohledu na všechny ty tváře se mi začaly potit dlaně a jemný třes přebíral vládu nad mými prsty. Když jsem obracel stránky, připadal jsem si čím dál tím menší. Ten člověk musel vynaložit veškeré úsilí, aby pomohl tolika dětem. Bylo jich tam desítky, možná stovky. Jak to jen zvládl?

Chtěl jsem povolit uzdu svým emocím, vykřičet trýzeň do světa, ale nedokázal jsem to. Nezmohl jsem se na nic, jen slzy tiše skrápěly můj obličej. Vše, co jsem cítil, zůstalo uvězněné v nitru. Usazené v srdci, jako písek na dně moře, který se nedokáže vznést natolik, aby vyplul nad hladinu.

Když jsem pročítal ručně psané řádky u každé fotografie, bylo mi čím dál hůř. Některé děti měli stejný osud jako já, jiné byli oběti války, nebo se narodili do velmi chudých rodin, které trápil hladomor, nedostatek vody či hygienického zázemí.

Lord Haroldson jim však dal naději. Věnoval jim to nejcennější… lásku a domov. Pár jich sám adoptoval, pro jiné našel jiný domov. Žádné neodmítl.

Pousmál jsem se. V protikladu se slzami to byl zvláštní jev, ale nemohl jsem jinak. Smál jsem se nahlas a poprvé ve svém životě jsem poznal pravý smysl bytí.

A s tím pocitem jsem navždy opustil „dům snů pro neviditelné děti“, sedl do auta a vrátil se do Oxfordu za svou ženou a dětmi.

 

* * *

 

O týden později bylo tělo Lorda Haroldsona, za přítomnosti stovek truchlících, zanecháno na hřbitově Highgate, na severu Londýna. Bylo uloženo v prosté kryptě, zarostlé bílými květy, jež svými výhonky objímaly každý položený kámen.

Nad vchodem se stříbrem třpytil proud slov:

 

„Navždy zůstaneš v našich srdcích i vzpomínkách.

 

S láskou, neviditelné děti.“

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia