St 20. února    slaví: Oldřich



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

38. Druhá tvář, aneb historie se opakuje

Harry, Ron a Leorin se vydali do Uru'beanu, aby zachránili Aimée. Cestu jim však zatarasila dvojice, kterou nečekali. Podaří se jim setřást Murtagha s Trnem a zachránit elfskou Dračí Jezdkyni?

Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale k psaní Fanfiction jsem v poslední době neměla moc náladu. Více jsem se zaměřila na vlastní tvorbu. Nemůžu tvrdit, že další kapitola tady bude brzo, ale určitě budu psát dál, když bude nálada na HP. Kapitol už zbývá jen pár.

 

Ulice Uru’beanu zely prázdnotou a kolem panovalo ticho a klid. Jen na malém prostranství před hlavní bránou k pevnosti bylo rušno.  

Murtaghhův smích zaplnil vzduch a zvonivě se nechával unášet větrem dál a dál. Oba draci na sebe cenili zuby a hlasitě jeden na druhého vrčeli.

„Takže tohle je ten tvůj záchranný tým, Leorine?“ vykoktal ze sebe Murtagh, když si prohlédl Rona a Harryho. Neubránil se dalšímu smíchu. „Dva malý, neozbrojení chlapečci?“

Harry ani Ron nereagovali. Měli co dělat, aby zachovali klid a jasnou mysl. V případě nutnosti se jim to bude hodit. Ačkoliv Harry si nemyslel, že by byli schopni utéci tak nebezpečné dvojici. Leorin by se je samozřejmě snažil chránit, ale Murtagh by je přemohl dřív, než by stačili použít své hůlky. Jediné, co jim zbývalo, bylo dusit vztek v sobě.

„Ztratili jste řeč?“ popichoval je. Volnou rukou pohladil svého červeného draka po krku. Jeho bílé vyceněné zuby na ně stále děsivě civěly z drakovy otevřené tlamy.

Nech je být. Tahle válka se jich netýká. Zaburácel Leorinův hlas.

„Tak proč se do ní pletou?“ neváhal s otázkou Murtagh. „Proč se plíží ulicemi hlavního města Království s drakem nepřátel?“

„Máme úkol,“ ozval se Ron, který už to nevydržel. Harry do něj kopl, ale Murtagh už si převaloval jeho slova na jazyku.

„Tak úkol, říkáš?“ Pozvedl svůj meč s červenou čepelí, až se od ní odrazil paprsek měsíce. „A jakýpak úkol může čekat na malé chlapečky v Uru’beanu?“

Víš moc dobře, proč jsme tady, Murtaghu. Vložil se do potyčky zelený drak. Nemám čas na hloupé tlachání. Přišel jsem si pro svou Jezdkyni, jak už ti jistě došlo. Pokud mi v tom chceš zabránit, prosím. Ale udělej to hned, protože já jdu do pevnosti. Napřímil se a Harry s Ronem si připravili hůlky.

„Nic takového v plánu nemám,“ odvětil Murtagh a poodstoupil stranou, levou ruku natahujíce v gestu ústupku. „Jen jděte, kam je libo. Mimochodem, je dole v hladomorně. Galbatorix se bál, že by ve věži byla snadným terčem.“

Jeho slova dozněla, ale ostatní stáli jako opaření, jako by k nim jejich tóny ještě nedorazily, nebo jejich znění zcela nepochopily.

Co to má být za hru, ty malý dvounožče! Zaburácel drak, až se Harry polekal.

Murtaghova tvář se přeměnila do svatouškovského úsměvu. „Nemám rád hry. Rád jednám na rovinu.“

„Tohle, že je jednání na rovinu?“ ozval se znechuceně Harry. „Je jasné, že ses vrátil jen proto, aby si nám překazil záchranu mé sestry.“

Murtagh po jeho slovech vypadal překvapeně. On i Trn najednou zkameněli a s nepředstíraným zájmem si Harryho prohlíželi.

„Tvé sestry?“ zeptal se. Tón v jeho hlase se změnil. Už nebyl cítit sarkasmem a opovržením, nýbrž nefalšovaným zaujetím.

„Nedělej, že to nevíš. Tahle informace se šíří rychleji než infekce. Tak už kápni božskou!“ Harrymu docházela trpělivost. Měli jen nepatrný čas k záchraně Aimée a ten se krátil s každým prohozeným slovem zde.

„To teda nevěděl,“ vyhrkl zprudka. „Aimée mi nikdy neřekla, že má bratra.“

Po jeho slovech zavládlo ticho i na druhé frontě. To po chvíli přerušil až Ron:

„No, tak teď už to víš,“ zašeptal s náznakem sarkasmu. Hlas ho však zradil. Byl stále pisklavě vysoký. „Nech se opájet nově nabitou informací a pusť nás dovnitř, nemáme čas na bezcílné klábosení.“

Murtagh beze slova popošel blíže, zanechávajíce Trna za sebou.

„Jak už jsem říkal, jděte si, kam je libo. Brány Galbatorixova paláce máte otevřené, většina vojáků bojuje na planině, nebo chlastá dole v putyce. Pokud máte zájem o vysvobození té elfky, je dole v hladomorně. Stačí, když se hlavní chodbou dáte doprava a projdete kamennou chodbou až na konec, kde začínají schody do kamenného tunelu.“

Slova mu padala z úst jako déšť za horkých dní. V jeho hlasu nebyl jediný náznak posměchu. Dokonce ani jeho pohyby vyslovená slova nezpochybňovaly.

Řekni mi, ozval se najednou Leorin, proč se tak vehementně snažíš o její záchranu? A proč jsi tady a nebojuješ proti Vardenům a Dračím Jezdcům po boku toho Křivopřísežníka?

Murtagh jeho slova chvíli převaloval v hlubokém jezeře své mysli, než odpověděl: „Protože jí to dlužím.“

„Komu co dlužíš?“ otázal se nechápavě Harry.

Murtagh, k jejich obrovskému překvapení, vypadal zdrceně. Díval se skleným pohledem na své nepřátele a chvíli uvažoval, jak nejlépe odpoví. Nakonec to vypadalo, že se rozhodl pro celou pravdu, když spustil:

„Galbatorix se rád kochá pohledem na utrpení jiných. Každý týden pořádá pro své vojáky zápasy na život a na smrt. Při jednom takovém zápasu jsem měl bojovat i já s jeho nově zajatou elfka. Souboj byl vyrovnaný a zdlouhavý. Ani jeden z nás neměl navrch. Proto se král rozhodl do boje zapojit i temnou magii.

Najednou jsme se v ohrožení ocitli oba dva. Teď už jsme nebojovali proti sobě, ale každý sám za sebe proti královu kouzlu.“

Jeho slova létala vzduchem s takovou silou, že nikdo neměl odvahu se jich zmocnit a reagovat. Murtagh chvíli němě stál a skelným pohledem koukal někam do dáli za hradby.

„Nebyl jsem dost rychlý a temná slova starověkého jazyka mě zastihla jako rudě nažhavená čepel meče. Byl jsem uvězněn pod jeho nadvládou a nebyl jsem schopen dále bojovat. Tehdy se na scéně objevil můj drak, Trn. Chtěl mě ochránit, ale mocné kouzlo jej zasáhlo dřív, než stačil něco udělat. Oba jsme v tu chvíli málem přišli o život.“

Znovu se odmlčel. Podíval se drakovým směrem. Jeho červená zář dodávala chlapcovu obličeji neobvyklou barvu. Sklopil oči a sotva slyšitelným hlasem uzavřel onu historku slovy: „Jen díky zásahu Aimée jsme stále naživu.“

 „To jako, že vám zachránila život?“ vyhrkl zaskočeně Ron.

Přikývl a vrátil meč s rudou čepelí do pochvy, na důkaz smíru.

„Zapřísáhli jsme se, že jakmile se jen naskytne malá příležitost, uděláme vše proto, abychom jí pomohli na svobodu. To je důvod, proč jsme tady.“

Harry nevěděl, co si má myslet. Dosud mu byl Murtagh sympatický asi jako hemeroidy. Cítil k němu stejné opovržení jako kdysi k bývalému profesorovi lektvarů. A nyní by měl nastoupit na stejnou loď a plout stejným směrem? Podíval se na Leorina. Chtěl vědět, zdali z jeho očí nevyčte alespoň náznak dalšího kroku. Nic. Jen skelný, upřený pohled na dva vetřelce.

„A nebude po tobě sháňka, až se Galbatorix otočí a ty budeš fuč? Přece jen, jste dva proti dalším třem drakům. Nevím, jak to vidíš ty, ale řekl bych, že si tvé absence nejspíš všimne.“ Ron se neubránil popichovačným otázkám. Jak si Harry všimnul, ani on mu zatím neuvěřil.

„To je mi jedno,“ odvětil Murtagh ledabyle. „Tahle válka je stejně u konce, ať si říká kdo chce, co chce. Galbatorix je chytřejší a zná spoustu temných kouzel, ale vy jste v převaze. Nemůžu se přidat na vaši stranu, kouzlo uvalené králem by mě i Trna zabilo. Takže můžu udělat jediné, pomoci Aimée dostat se zpět ke svým lidem, a tím zpečetit konec nadcházející války. Takže, jdeme na to?“

Jeho otázka poletovala kolem, než se jí Leorin chopil a zavelel k odchodu se slovy: Ještě jsem se plně nerozhodl, zda ti důvěřovat, ale život mé Jezdkyně je přednější. Jdeme.

Buďte však ostražití. Může to být past. Dodal ještě k Harrymu a Ronovi, když prošli hlavní branou králova panství.

Murtagh je vedl uličkami přímo k hlavnímu vchodu. Vyznal se tady, o tom nebyl pochyb.

Večer se již zahalil do temnějších stínů a svíce v oknech pohasly jedna po druhé. Hrad se uložil ke spánku. Vniknout do nitra hradu bylo snadné.

Podle chlapcových instrukcí se vydali hlavní halou doprava a poté kamennou chodbou dolů k tunelu, vedoucího do hladomorny.

Byl tak úzký, že se Harry s Ronem a Murtaghhem, k Leorinově nelibosti, museli vydat do jeho útrob sami. Oba draci zůstali hlídat na chodbě.

„Nevidíte nějaké pochodně? Je tady tma,“ pravil Murtagh, když prošli zatáčkou a světlo z daleké chodby nechali za sebou. Jeho slova se rozléhala kamennou chodbou jako ozvěna v jeskyni a trvalo několik vteřin, než se rozplynula v nekonečnu.

Ron se nejprve pobaveně zadíval Harryho směrem, než vykřikl lumos. Z jeho hůlky začalo zářit světlo, což Murtagha ihned zaujalo.

„To svítí samo?“ zeptal se a prohlížel si hůlku se zájmem nemluvněte. „To jsou ale divná kouzla.“

 „Nejsme přece žádní páprdové,“ dodal Ron naparovačně. Patřičně pyšný na to, že i on se může něčím vychloubat.

Prodírali se labyrintem, linoucím se pravděpodobně pod celým hradem. Trvalo jim několik minut, než došli do velké předsíně, kde se vyjímaly jen jedny dveře a dva vojáci na stráži.

Když spatřili příchozí, tasili své meče.

„Už ani krok,“ zvolali svorně.

Murtagh předstoupil před ně. Svůj červený meč měl stále v pohotovosti.

„Odstupte,“ zahřměl. „Tak vám rozkazuji z pozice Jezdce.“

Vojáci se ani nepohnuli.

„Máme své rozkazy, Jezdče Murtaghu,“ oslovil ho jménem jeden z mužů. „Nikdo nesmí dovnitř, ani ven. Tak zní vůle našeho krále. Odejdi.“

„Na tohle vážně nemáme čas,“ zašeptal Harry a hůlkou namířil na prvního vojáka. Než muž stačil zareagovat, Harry hlasitě zařval: „Petrificus totalus.“

Modrý proud oslnil předsíň tak silně, až si museli zakrýt oči. Voják se sesul k zemi, následován jeho kolegou ve chvíli, kdy se místnost rozzářila podruhé a Ronův hlas se ještě notnou chvíli odrážel od kamenných zdí.

„Tak, tohle jsou ta vaše kouzla,“ zasyčel Murtagh, když se skláněl k vojákům a zjišťoval, zdali jsou ještě naživu. „Musím uznat, že jsou skvělá.“

Harry ani Ron na to nereagovali. Oba dva už se řítili ke dveřím, s hůlkami připravenými před sebou.

„Alohomora,“ vykřikl Ron a čekal, že se páčka na dveřích uvolní. Nic.

„Bombardo maxima,“ zkusil to Harry. Z dveří však nevyletěla ani tříska.

Bez úhony se jim dál vysmívaly a ne a ne se otevřít.

„Jsou chráněny proti jakýmkoli kouzlům,“ vysvětlil jim Murtagh. „Galbatorix by je nenechal hlídané jen dvěma prostými vojáčky, kdyby nepoužil starověký jazyk. Tohle se dá otevřít jen jedinou větou. Odsunul oba chlapce stranou a hlasitě vyslovil pět dobře volených slov.

Nato se dveře malinko zachvěly, a když do nich Murtagh jemně strčil, sami se otevřely. Před nimi se objevila nová chodba, dlouhá několik desítek metrů. Po stranách bylo pár dveří, za kterými byl slyšet tichý nářek a prosby uvězněných lidí.

Zápach linoucí se odevšad byl nakyslý a zatuchlý. Hniloba byla patrná z každého koutu chodby a při průniku nosními dírkami vyvolávala dávivý pocit.

„To je hnus,“ zašeptal Ron, zelený jako paprika.

„Je to hladomorna, ne královská komnata,“ utrousil Murtagh a vedl je k temným dveřím na konci chodby.

„Ale trocha lidského zacházení by neuškodila,“ přidal se Harry, kterému to všechno nahánělo husí kůži. Připomnělo mu to návštěvu Zmijozelova sídla a vězení, ve kterém Voldemort zadržoval Lupina. I tehdy se musel prodírat splašky a ukrutných smradem, za pomoci někoho, kdo býval nepřítel a najednou mu pomáhal. Přišlo mu to všechno až nápadně podobné.  V tuto chvíli se však nemohl rozhodnout, zda je ten náznak dobrý nebo špatný, a tak se zbavil vtíravých myšlenek a soustředil se na jednu jedinou věc. Svou sestru.

Když došli na konec chodby, zastavili se.

Harry pocítil obrovské nutkání je vyrazit a rozběhnout se sestru obejmout. Obavy z toho, co za pár okamžiků spatří, jej ochromily jako silné provazce, objímající jeho tělo. Co když bude mrtvá? Co když bude vážně zraněná a on jí nebude umět pomoci? Co když…?

Strach mu sevřel žaludek a měl co dělat, aby se nevyzvracel.

„Dokážeš otevřít i tyhle dveře?“ zeptal se Ron Murtagha. Harry mu byl neskonale vděčný. Sám by teď nevyslovil nic, co by se podobalo slovům.

„Ano, už jsem to několikrát zvládl.“ Oba chlapci na něj udiveně obrátili zrak. „Po tom turnaji jsem za Aimée chodíval často. Povídali jsme si spolu. Nosil jsem jí jídlo a vodu,“ vysvětlil jim.

Postavil se před dveře a začal vyslovovat proud cizích slov. Už v polovině věty se západka na dveřích začala uvolňovat, až se otevřela úplně a všichni tři mohli nepozorovaně vklouznout dovnitř.

Naskytl se jim pohled na malou temnou místnost bez oken. Nebyl zde žádný nábytek, jen sláma na zemi, kde spočívalo tělo mladé dívky. Její ohnivě rudé vlasy, nyní bez lesku, spočívaly volně kolem její hlavy, propleteny oblázky slámy. Otrhané šaty zakrývaly její tělo jen zpola a podlitiny barvitě vykreslovaly každou část těla.

Spala. Jen její vzdouvající se hrudník jevil známky života.

Harry k ní beze slova poklekl. Oči se mu ihned zalily slzami, při pohledu na její zbídačené tělo. Najednou se mu všechna slova vytratila tak rychle, jako se vítr prožene údolím a pokračuje dál ve své cestě. Neuměl si to vysvětlit, ale jako by se historie opakovala. Stejná zápletka, stejný výjev. Jak je to jen možné? Její obraz mu připomínal Ginny.

„Je živá?“ zeptal se Ron, který klečel vedle svého kamaráda, a jeho teplá dlaň spočívala na jeho rameni.

„Jen spí,“ odpověděl Murtagh. „Král ji nechává v tomto stavu, aby vydržela déle.“

„Aby vydržela déle?“ vyjekl Harry. Náhlý příval hněvu mu navrátil slova a dodal energii.

„Co ti na to mám říct,“ utrousil suše chlapec. „Je to tyran. Ubližování ostatním mu dělá neskonalou radost. Připomíná mu to jeho vlastní moc nad vším, co žije na této zemi. Dodává mu to sílu a pocit nepřemožitelnosti.“

Harry měl nutkání rozječet se z plných plic a rozbíjet věci kolem sebe. Neměl však příležitost, protože kobka byla prázdná, až na misku a džbán s vodou.

„Měli bychom ji vzbudit a vypadnout, než se Galbatorix vrátí zpět. Nevím, zda ho tři draci udrží na planinách. A pokud se tak stane, budu muset bojovat po jeho boku proti vám. Jinou možnost bohužel nemám, to víte.“

Harry se chtěl hádat. Chtěl na něho řvát a vylít si vztek. Murtaghova slova se mu však vryla do mysli tak silně, že nad nimi musel začít přemýšlet. Štvalo ho, že má pravdu, ale musel uznat, že na takové výjevy prostě není dost času. Nechal ho tedy vyslovit onu větu a sledoval, jak se víčka jeho sestry jemně zatřepala, až se úplně otevřela.

Chvíli koukala do stropu, neschopna pohybu. Když však spatřila Murtaghovu tvář, pokusila se o úsměv.

„Vrátil ses.“

Slova se z jejích úst drala násilně a jejich tón jen zdaleka připomínal její líbezný hlas.

„Slíbil jsem to,“ zašeptal Murtagh a očima zapátral po Harrym. „Nejsem sám, kdo si pro tebe přišel.“

Aimée se pokusila nadzvednout. Když spatřila Harryho tvář, neudržela slzy. Krásné zelené oči, které s Harrym zdědili po Lily, zazářily vzrušením a propíjely se skrz tajemné mračno těmi jeho. Snažila se z nich vyčíst to, v co celý život doufala. Ví to, projelo jí myslí.

Harry ji popadl do náruče a stiskl tak pevně, že se musela trochu vykroutit. Zůstala však v jeho objetí a nasávala celou jeho bytost.

Viděli se už dřív, ale teď to bylo jiné. Vědomí, že drží svou ztracenou sestru, mu dodávalo novou sílu k přežití a svrhnutí všech, kteří jim stáli v cestě. Nevyčítal jí, že mu toho dne, kdy se prvně viděli, nic neřekla. Nevyčítal jí, že ho poslala k hrobu jejich rodičů, kde se o dvojčeti dozvěděl takovým způsobem a musel se dívat na to cizí nemluvně, které spočívalo v jejím hrobě. Ten pocit, že na světě přece jen není sám, byl tak silný, že veškeré zlé myšlenky odpluly do hlouby oceánu, kde je pohltila nicota.

„Harry…“ zašeptala mu do ucha.

Ještě nechtěl vzhlédnout. Ještě nebyl čas.

Naléhavost v jejím hlase však stupňovala s každým zvoláním jeho jména. Když se začala nekontrolovatelně třást, vyděšeně se zadíval do její tváře. V tom mu ji někdo vytrhl z objetí tak prudce, že nestihl zareagovat.

Chtěl ji zpět. Zapátral rukama před sebou, ale zarazil se, když spatřil bílou pěnu odkapávající z jejich úst.

„Má záchvat. Galbatorix ji musel podat nějaký jed, než se vydal na planiny.“ Murtaghova slova ho zasáhla stejně bolestivě, jako kletba Cruciatus.

Díval se na její třesoucí se tělo, které v agónii mrskalo ze strany na stranu a zůstávalo při zemi jen díky zásahu toho Jezdce. Ten ji držel zády opřenou o svou hruď, aby zmírnil její škubání.

„Co budeme dělat?“ vykřikl Ron. „Můžeš jí pomoci? Znáš přece starověký jazyk, ne?“

Harry jej propaloval pohledem a čekal na jeho pozitivní odpověď. Žádná taková však nepřišla. Chlapec jen smutně zakroutil hlavou.

Zachvátila jej nová vlna paniky. Držel ji jen krátce, ani jí nestačil říct, jak moc je rád, že má sestru. Jak moc ji miluje. Nyní je na dobré cestě ji ztratit.

„Co tím chceš říct?“ nenechal se odradit jeho nejlepší kamarád. „Zavedl si nás až sem, viděl jsem, co dokážeš. Musí existovat nějaká cesta, jak ji zachránit, přemýšlej!“

„Snažím se, ale nevím, jak jí pomoci,“ oponoval Murtagh. Nezněl nazlobeně, spíš zlomeně. „Takhle se to nemělo stát. Slíbil jsem jí, že ji zachráním. Že se o ni postarám. Zklamal jsem.“

Pokud Harry ještě pochyboval o jeho důvěryhodnosti, teď bylo všechno pryč. Sledoval výraz v jeho tváři, jak se mění při pohledu na její zbídačený stav. Viděl třpyt jeho slz, které se stále skrývaly v jeho očích a snažily se vyplout ven, ačkoliv se je ze všech sil snažil zadržet. Už neviděl nepřítele, ale zlomeného chlapce, který právě ztratil to jediné světlo v jeho temných dnech.

Miloval ji. Proto se pro ni vrátil.

Její třas náhle ustal. Srdce jí bilo jen nepatrně a přerývaně. Jed si vybíral svou daň.

Vypadala už jen jako spící panenka, když se Murtagh rozplakal.

Pláč obávaného Jezdce z Galbatorixovi armády se rozléhal celou kobkou, až se k němu přidaly další a další hlasy.

Ležela mu nehybně v náruči a spala, jako by se vůbec nic nestalo.

Harry nechtěl uvěřit faktu, že ji ztratil. Stalo se mu v životě tolik hrozných věcí, ale s tímhle nepočítal. Takhle to být nemělo.

Díval se jejím směrem, ačkoliv jeho pohled zel do prázdna. Viděl jen tmu a nicotu, která pohltila veškeré jeho myšlenky.

„Harry?“

Ronův hlas se snažil zbortit zeď, kterou právě budoval. Chtěl se dostat do jeho nitra, ale on mu to nedovolil. Byla to jeho chvíle, kterou chtěl prožít o samotě.

„Harry, slyšíš mě?“

Znovu narážel a narážel do červených cihel, jako mudlovská jeřábní koule, kterou používali k demolici. V jednu chvíli se mu podařilo jednu cihličku vyklopit a hrozilo, že se zbortí další, ale Harry díru okamžitě zalátoval.

Když s ním někdo zatřepal, vyvedlo ho to z rovnováhy, ale jen na chvíli. Ještě nebyl hotový, musel přece stavbu dokončit. Jen tak bolest zůstane za zdí a neprosákne skrz až k němu samotnému.

 

Nářek dvou chlapců, Ronův křik a prosebné šepoty z dalších místností. To bylo to jediné, co se rozléhalo hladomornou.

Ron se stále snažil kamaráda probudit z transu a ukázat mu lahvičku s čirou tekutinou, kterou vytáhl z kapsy Harryho bundy.

Bezvýsledně.

Nezbývalo mu, než se chopit iniciativy sám a vyzkoušet Angelinin lék. Celý obsah vyklopil Aimée do krku a čekal, jestli zapůsobí. Vůbec nevěděl, zda to bude fungovat. Jestli je to opravdu protijed, nebo jej Angela vymyslela k něčemu jinému, ale musel to zkusit. Viděl, jak se jeho kamarád propadl do nicoty a nedokázal najít cestu zpět.

Chápal ho. Věděl přesně, jak se cítí. Není to tak dávno, co tuhle beznaděj pocítil sám, když si myslel, že ztratil svou sestru. Tehdy Harryho také nevnímal a přijal fakt, že Ginny je mrtvá.

Opakující se sled událostí, které se již jednou staly a nyní se vrátily, byť v jiné podobě, byl až děsivý.

Aimée zamrkala a zhluboka se nadechla.

Ron byl jediný, který to ihned postřehl a pomohl jí nadzvednout se do sedu. Teprve při zvuku jejího hlasu se Murtagh s Harrym probudili a zírali na ni, jako by ji spatřili poprvé v životě.

„Aimée?“ zašeptal Harry nevěřícně. Pohledem těkal doprava doleva, než spočinul na Ronovi, který ještě stále držel prázdnou lahvičku s protijedem. Zubil se na něj od ucha k uchu a vyčkával chvíle, kdy se svěří s tím úžasným nápadem.

„Jak to? Byla jsi mrtvá. Zemřela jsi.“ Harry to nemohl pochopit. Zadíval se do těch jasně zelených očí a hledal v nich odpověď.

Zavrtěla hlavou. „Ne, ještě ne.“

Poté Ronovi poděkovala za svou záchranu. Už dlouho mu takhle nezčervenaly uši. Naposledy, když mluvil s královnou Islanzadí.

A pak to Harrymu všechno došlo. Konečně pochopil a jemný úsměv se usadil na jeho tváři. Bude se ti hodit při záchraně tvé sestry. Až ji bude nejhůř, nechť ji vypije do dna, teprve poté bude opravdu osvobozena od zlých mocí.Angelinina slova se rozezněla v jeho mysli jako burácející zvonkohra.

„Díky, že sis na to vzpomněl,“ řekl směrem k Ronovi. Poté se, za pomoci stále vyděšeného Murtagha, chopil práce gentlemana a pomohl elfce vstát.

„Měli bychom se co nejdříve vydat na planinu. Galbatorix je příliš silný, aby jej tři draci, byť silní, zvládli.“

„Jak víš o planině?“ zeptal se Harry a pohlédl na svou sestru. „Ještě jsme o tom nemluvili.“

Usmála se jeho udivení a pohladila jej po tváři. „Leorin,“ vyslovila drakovo jméno, „řekl mi o tom.“

„Ale, jak?“ chopil se pro změnu slova Ron.

„Poté, co protijed zapůsobil, mohla jsem se konečně spojit s jeho myslí. Už na nás čekají nahoře. Ale než se vrátíme…“ vyšla na chodbu jako první a zavřela oči. Na malou chvíli nasávala vzduch kolem. Jediná slaná slza stékala z její tváře, když se zaposlouchala do nářku vězňů.

„Nemohu ti pomoci, to víš,“ zašeptal Murtagh jejím směrem.

Neohlédla se po zvuku jeho hlasu. Jen tiše zašeptala: „Vím, udělám to sama.“

Poté spustila dlouhý sled slov ve starověkém jazyce a na její dlani, skryté pod vrstvou špíny, zazářilo zelené světlo.  Gedwëy ignasia se znovu probudila k životu.

Dveře všech kójí se rozletěly. Aimée začala zpívat a nepřestávala ani ve chvíli, kdy se do chodby nahrnuli první vězni a skláněli se jé k nohám, na důkaz svého vděku. Její hlas zněl tak líbezně, že se nikdo neodvážil promluvit dřív, než skončila a otevřela oči.

„Již dlouho jste trestáni za hříchy, jež jste nespáchali,“ promluvila ke všem přítomným a najednou to byla ona, ta jemná zbídačená dívka ve špinavých cárech šatů, která se ujala vedení rázných činů. „Již dlouho nesete tíhu na svých bedrech a žijete v zapomnění, jen pro potěšení jednoho samozvaného krále. Tohle tyranské zacházení skončí. Teď je na nás, abychom převzali otěže a chopili se příležitosti. Je to naše právo. Alagaësie bývala svobodnou zemí. Kde se radost a mír vyskytovali vzájemně, ruku v ruce, v každém koutu naší země. Vezměme si tuto zemi zpět a opěvujme novou éru Dračích Jezdců, která právě započala.“

Burácející jásot, který po jejich slovech zazněl, byl fascinující. Muži i ženy, vězněni dlouhé dny, týdny či měsíce, upírali naději k elfské panně, která jim ukázala cestu.

„Jste volní, můžete jít.“

„Páni,“ Ron vydechl v údiv a sledoval, jak se zbídačení lidé hrnou ke dveřím a mizí v dáli.

„Vidím, že tě jeho moc nezlomila.“

Murtagh si sundal plášť a podal jej elfce. Ta ho s vděkem přijala.

„To ten lék,“ řekla, „dodal mi víc energii, než se na první pohled zdá.“

„Budeme muset Angele poděkovat,“ ukončil debatu Harry a společně se vydali směrem, kde před chvílí zmizel poslední králův vězeň.

Zanedlouho již seděli na dračím hřbetě a mířili zpět k bojišti na planinách.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


, - odpovědět
To je taková nádhera,díky.
, Re odpovědět
Suprová kapitolka jsem moc zvědavej co bude dál

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia