Út 18. června    slaví: Milan



Kategorie: Novinky, Harry Potter a Dračí Jezdec

37. Jen leť!

Výprava z Ellesméry se konečně dostala do Vardenského tábora, kde se setkala s Eragonem a Safirou. Po cestě společně s Leorinem Harry vyladil plán na záchranu své sestry jenž vyjevil ihned po svém příjezdu vůdkyní Nasuadě, králi Orinovi a ostatním. Budou však úspěšní? Bitva mezi Vardeny a Královstvím právě započala...

 

„To nepřipadá v úvahu! Rozhodně ne v tuto chvíli.“ Zazněl ženský hlas, následován skřehotáním mužského: „Je to nehorázná pitomost. Zbabělost. Jak jen můžete přijít až sem a oznámit nám něco takového?“

Ženský hlas pokračoval: „Je to bolestivá ztráta. Chápu rozhodnutí, která vás k tomu vedou. Ale pochopte mne. V tuto chvíli si něco takového nemůžeme dovolit.“

„Je to zbabělost… prachsprostá sobecká lhostejnost… do nebe volající drzost!“ Nechal se opět slyšet rozčilený mužský hlas.

„Omlouvám se, ale to jsou poněkud silná slova, Orrine.“

„Silná slova? Slyšel jste vůbec, co nám ty děti a drak právě sdělili?“

„Ano, slyšel jsem je velmi dobře.“ Přitakal jiný mužský hlas.

„Takže pochopitelně uznáte, že je to scestné a postavíte se na naší stranu.“

„To bohužel nemohu udělat.“

„Co tím sakra chcete říct?“

Oromis si zachovával klidný tón a s odpovědí si dával na čas. Stál otočen zády k bradavickým studentům, kteří jen mlčky sledovali hádku mezi Nasuadou, Orrinem a Oromisem.

K Vardenskému obložení dorazili teprve před hodinou.

Eragon se Safirou je přivítali pár kilometrů odtud a doprovodili je do tábora. Podle všeho jim Leorin cestou vysvětlil svůj plán, který s Harrym a Hermionou v průběhu cesty doladili a nyní jej v červeném velitelském stanu vyložili i ostatním. Nicméně, ačkoliv byl sebevíc dokonalejší a ušlechtilejší, u Vardenů a Surďanů se nesetkal s valným přijetím.

Nasuada razantně odmítla uvolnit jednoho z draků z bitvy, aby se vydal hledat svou Jezdkyni a král Orrin pěnil vzteky a  pokládal to za sobecký tah, který měl jeho lid přivést do záhuby. Plán smetli ze stolu také Nasuadini rádcové a Trianna, která velela čarodějnickému uskupení Du Vrangr Gata, se jim dokonce vysmála. Měli však na své straně Eragona a Aryu, kteří jim slíbili veškerou pomoc při hledání Aimée, takže jim stále svítala určitá naděje.

„Při vší úctě k vám, králi Orrine, Leorin ani Aimée nepatří pod velení Surdy ani Vardenů. Jako elfská bojovnice a Jezdkyně přísahala věrnost naší královně Islanzadí a spadá tedy pod její velení…“

Oromis mluvil pomalu a zřetelně, ale Orrin pěnil vzteky a nenechal jej domluvit.

„Takže mi chcete tvrdit, že si jen tak přiletěli na krátkou návštěvu, popřejí nám hodně štěstí v bitvě a zase si odplachtí pryč, jako by je to vůbec nezajímalo? Tady umírají moji lidé. Mám za ně zodpovědnost a tenhle drak by ji měl mít taky. Je to jeho povinnost!“

Svou povinnost vůči obyčejným dvounožcům si plním spravedlivě a čestně. Leorinův hlas se rozburácel ve všech příchozích myslím a jeho hlasitý doprovodný řev div nesfoukl celý stan. Několik lidí okolo se vyděšeně rozuteklo pryč a pár z nich dokonce instinktivně vytáhlo meče, než jim došlo, že se nejedná o vpád nepřátel, ale drakovo rozhořčení. Safira s Coiranem a Glaedrem, kteří do té chvíle leželi poblíž stanu se napřímili a semkli se okolo něj.

Taková nehorázná sprostota, obvinit draka ze sobectví a z toho, že dostatečně nechrání něčí lid! Cožpak pro vás nedělá dost? Díky tomu, že se vás snažil ochránit ztratil svou Jezdkyni. Měli byste líbat zemi, po které chodí. Nechal se slyšet zlatý drak.

„Myslím, že to bereme za špatný konec. Především bychom se měli všichni uklidnit a probrat to v klidu a s rozumem,“ nadhodila Nasuada, šokována cestou, kterou se toto shledání ubíralo.

„Jsem si vědom vaší účasti a ztráty, kterou váš lid utrpěl a nepřeji si nic jiného, než aby tato válka již skončila. Avšak pokud bude Aimée nadále vězněm Galbatorixe, není v ohrožení jen ona, ale také její drak a tím my všichni. Uvažujme racionálně. Čím dřív se pokusíme dostat ji z jeho spárů, tím dřív můžeme ukončit válku. Jako Jezdec s mnoha zkušenostmi si myslím, že je to správné rozhodnutí a plně jej podporuji. Jako zástupce Islanzadí tedy dávám plné svolení Leorinovi opustit bitvu a společně s těmito mladými čaroději zachránit naší princeznu. Nikdo z vás nemá právo se do tohoto rozhodnutí vměšovat, tohle je rozhodnutí naší rasy.“

Orrin se však nenechal zviklat a vykřikl: „To tedy sedí od někoho, kdo se celou dobu krčí někde v koutě v lesích, místo aby sebral odvahu a vyšel bojovat. Ale co bychom taky čekali od těch bezchybných elfů?! Schováváte před námi další dva draky a když už se konečně rozhoupete nám přijít na pomoc, vykašlete se na nás a necháte jednoho draka odletět si bůhví kam. Nejste nic než prachsprostá nadhodnocovaná cháska, která nemá co rozhodovat.“

Tentokrát však zašel dál, než byla vytyčená hranice tolerance. Ve stanu zavládl naprostý chaos. Nikdo ještě nikdy neviděl Oromise rozběsnit se tak, že by zapomněl na elfskou eleganci v chování. Vrhl se na Orrina přes celý stan, připraven bránit svou čest a pověst. Venku se v tu chvíli rozhořčeně zavrtěli čtyři draci a Harry s ostatními vyndali své hůlky.

Než však stačil kdokoliv cokoli podniknout, stanem se rozlehla hlasitá rána, výkřik a Orrin se skácel k zemi. Nad ním stála se vztyčenou rukou Arya a z očí jí přetékaly jiskry hněvu tak silného, že i Eragon se neodvažoval k ní přistoupit. Vlastně se nikdo neodvážil jen pohnout. Oromis se zastavil v půlce běhu a překvapeně sledoval Aryin výjev.

„Nikdy přede mnou neurážejte můj lid a mé přátele. Člověk jako vy toho není hoden. Zpochybňujete naše úsudky, ačkoliv o nich vůbec nic nevíte. Děláte jen problémy. Ve vašem vlastním dobru byste se měl ihned vrátit do svého stanu a pokračovat v nic nedělání, které vám jde tak výborně. V jiném případě budu nucena tvrdě zasáhnout.“

Mluvila pomalu a tak tiše, že ji nebylo skoro slyšet. Hlavu měla skloněnou k muži na zemi, který si dlaní zakrýval tvář a nebyl schopen slov.

„Nedovolím, abychom kvůli vaší hlouposti ztratili výhodu v boji. Možná jste král, ale jako generál nebo velitel nestojíte za nic.“ Poté vstala a vrátila se zpět na své místo vedle Eragona, který na ni s údivem nepřestával zírat.

Aniž by k nastalé situaci kdokoliv něco podotknul, Orrin vstal a i se svými dvěma vojáky vyběhl ze stanu tak rychle, že narazil do Leorina hned u východu a vrávoravě přepadl o Safiřin ocas. Neohrabaně se zvedl a rozběhl se vstříc svému příbytku.

Kdyby to nebyl král, už bych ho dávno sežrala jako bobuli ze stromu. Podotkla dračice, jakmile Orrinův stín zmizel za vysokými stany.

Neskutečně arogantní chlap. A ten má vést vojsko do bitvy? Coiran poprvé od svého příchodu promluvil. Jeho hlas byl o něco hrubší než Leorinův, přesto zněl majestátně na někoho, kdo byl po desítky let držen ve stínu.

„Nechci jej obhajovat, ale v něčem měl pravdu,“ ujala se slova Nasuada. „Zachoval se jako idiot, to nepopírám. Bylo nanejvýš nemístné vyjadřovat se o elfech takovými nestoudnými výrazy a osobně se za jeho slova omlouvám.

Nicméně musíte pochopit, že naše postavení s sebou nese i určité povinnosti vůči lidu, který vedeme. Jsme v této válce již několik let a je to nanejvýš únavné. Vojáci ztrácejí motivaci a všichni jsou vyčerpaní.

Ani nevíte, jaké pocity váš přílet vyvolal. Do teď naše vojska chránila jen Safira s Eragonem a teď se nám vrátil Leorin, společně se dvěma novými draky, o kterých jsme neměli ani nejmenší tušení. Dokážete si představit, jakou naději to v lidech vyvolalo?“

Vstala a prošla se po stanu, až se pohledem zastavila u Nevilla a jeho spolužáků.

„Nový dračí Jezdec. Jak jen jste mohli něco takového před námi tajit? Orrinova výtka měla oprávnění. To my jsme ti, kteří dávají všanc naše životy a bojují za svržení Království. To my se staráme o to, abychom mohli opět svobodně žít v této zemi. Je naším právem dozvědět se, že existují ještě další dva draci, nemyslíte?“

Slova se nesla celým stanem, ale nebyla vyslovena zlostným tónem. Nasuada byla výborný vyjednavač a šla na to jinou cestou, než její společník ze Surdy.

„Plně vás chápu, Nasuada, dcero Ažihada. Vaše právo na informace nezapírám. Nicméně situace je mnohem složitější, než se na první pohled zdá. O Glaedrově a mé existenci nevěděl krom elfů nikdo. V poslední bitvě s Křivopřísežníky jsme byli ošklivě zraněni a odsouzeni k životu v ústraní. Náš handicap nám nedovolil opustit bezpečné místo a zapojit se do bitvy. Já i můj drak jsme v nevýhodě, přesto jsme usoudili, že právě teď bude ta správná chvíle vyjít ven a pomoci.“

… Museli jsme nejprve vycvičit následovníky. Předat jim naše znalosti a dovednosti, která jim pomohou stát se plně schopnými bojovníky, kteří budou vychovávat další generace…

„Na našich bedrech neseme mnohem více zodpovědnosti, než si myslíš, paní. Nepřežili jsme proto, abychom v další bitvě porazili Galbatorixe, přežili jsme proto, abychom vzkřísili novou dobu Dračích Jezdců. To je naším jediným úkolem.“

… Pokud bychom zemřeli, Eragon se Safirou by nikdy neprošli řádným výcvikem a nestali se tím, čím jsou teď. Stejně tak Leorin s Aimée by nikdy neoplývali tolika znalostmi.

Oromis s Glaedrem mluvili dlouho a vzájemně se doplňovali. Safira s Leorinem a Eragonem občas přidali pár užitečných argumentů, které by měli Nasuadu a Vardeny přimět přistoupit na Leorinův plán.

„A co se týče Coirana s Nevillem, jeho příběh již znáš. Nemám nic dalšího, co bych nezmínil už po našem příchodu. Jsou naší novou zbraní a, jak jsi sama řekla, naši nadějí.“

Chvíle ticha, která po Oromisově proslovu nastala, byla až příliš dlouhá. Nasuada vypadala, že se všechny tyto informace snaží vstřebat postupně, aby ji žádná neunikla.

Harrymu připadala jako moudrá vůdkyně. Viděl ji poprvé, ale už o ni hodně slyšel od Leorina. Nikdy nedělala věci jen tak, z rozmaru. Vždy si všechno pořádně promyslela a poté jednala. Takže její další krok byl jen vyústěním všeho, co o ní Harry věděl.

Nasuada si znovu nechala vyložit plán, který by měl vysvobodit Harryho sestru a to do všech detailů. Neustále je zastavovala a vyptávala se na různé věci a další cesty, kdyby nevyšla ta první.

Harrymu připadalo, že je znovu u výslechu před celým Starostolcem v oddělení Záhad na ministerstvu kouzel. Nasuada se chytila každého slova a vynutila si jeho přesný výklad a specifikaci, takže návštěva velitelského stanu zabrala přibližně další tři hodiny jednání, než se dobrali k nějakému konci.

„Dobrá tedy,“ vyslovila již poměrně vyčerpaná, ale konečně přesvědčená vůdkyně Vardenů. „Musím se o nezbytných krocích ještě poradit s Jörmundurem a radou. Poté svolám zasedání všech vůdců klanů a můžeme začít s přípravami na vaši cestu.“

„Děkujeme, paní Nasuado,“ odpověděl Harry, kterému se konečně ulevilo. Byl hladový a těšil se, až se konečně natáhne do přiděleného stanu a na chvíli zavře oči. Byli vzhůru prakticky dvaatřicet hodin, protože letěli přes noc, aby se dostali do tábora v co nejkratší době.

O půl hodiny později již seděl se všemi v hlavním jídelním stanu a dopřával si čerstvou pečeni se zeleninou, kterou ještě nikdy předtím nejedl. Byla výborná a jeho žaludek ji přijímal tak vděčně, že ji zakrátko spořádal celou.

Hermiona s Ronem vedli debatu s Aryou a Eragonem o zdejších poměrech a snažili si udělat obrázek o jejich životech.

Už při jejich příletu je zavalil dav lidí, kteří se jim klaněli, mávali jim či bujaře zdravili. Ron si v té chvíli připadal jako ve snu. Rozdával úsměvy na každou stranu a hrdě se v Coiranově sedle napřimoval, zatímco Neville vypadal, že je mu špatně od žaludku.

Dav přivítal nové draky a kouzelníky s takovou radostí, že ještě teď se kolem nich sbíhají lidé, v rukou třímajíce pohárky s vínem a medovinou a připíjející na jejich počest. O kousek dál si děti hrají na dračí Jezdce a z kousku dřívek a hader si vyrábějí draky.

„Jako motivátor si vedete moc dobře.“

Harry s sebou škubl a pootočil hlavou. Za ním stál známý malý chlapec s ostrými špičatými zuby a vedle něj mladá žena, která vzhledem připomínala lesní divoženku.

„Solembume,“ vykřikl Harry radostně, „kde se tady bereš?“

„Jsem tady už pár dní. S mou společnicí Angelou se připravujeme na nastávající bitvu. Otázkou je, co vy čtyři tady děláte?“ Poukázal na Rona, Hermionu a Draca. „Je pro vás tenhle výlet bezpečný?“

  „V této době není nic bezpečného,“ utrousil mladý čaroděj.

„Nemůžeme přeci sedět někde schovaní v lese, když o kus dál čeká takové dobrodružství,“ přidal se Ron a pozdravil se s nově příchozími.

„Je dobře, že tě humor neopustil. V některých chvílích života může být velkou oporou.“ Solembumova lidská společnice, Angela, si přisedla vedle Hermiony s pohárkem medoviny.

„Slyšela jsem, že jste vynikající kouzelníci.“ Ron nepokrytě přitakal a pýchou se nadmul.

„Také trochu čaruji,“ přiznala se a očima zírala někam daleko před sebe. Jakoby duchem byla úplně někde jinde. „Neovládám vaše kouzla, ani kouzla elfů. Umím však jiné věci.“

Angele se zatřpytily oči, obrátila pozornost k Harrymu a z malého váčku připevněného k opasku vyndala lahvičku s čirou tekutinou. Podala ji překvapenému chlapci se slovy: „Bude se ti hodit při záchraně tvé sestry. Až ji bude nejhůř, nechť ji vypije do dna, teprve poté bude opravdu osvobozena od zlých mocí.“

S těmito slovy se bylinkářka zvedla a s kočkodlakem v patách zmizela postraními uličkami.

Té noci se Harry převaloval na svém lehátku a nemohl usnout. Přemýšlel nad všemi možnými i nemožnými cestami, které protnuly jeho osud. Mocně zasáhly do jeho života, aniž by se na ně mohl připravit a dovedli jej až do tohoto stanu. Ron hlasitě oddechoval na vedlejším lehátku po jeho levici a Draco Malfoy tvrdě spal po jeho pravici. Ani jeden z nich neměl sebemenší potíže s nalezením cesty do labyrintu snů.

Od té doby, co mu tehdy poprvé přišel dopis z Bradavic se jeho svět obrátil o sto osmdesát stupňů. Vše, co do té doby vnímal jako normální a racionální se změnilo v nudnou a vzdálenou minulost. Hagrid mu ukázal svět, který by ještě před několika dny považoval za vymyšlenou pohádku někoho s nadměrnou fantasií. Avšak pohádka se stala skutečností a Harry poznával, že existují věci, které odporují všem fyzikálním zákonům.

Nicméně ani ve snu by jej nenapadlo, co se může přihodit v jeho posledním ročníku v Bradavicích. Nikdy by jej nenapadlo, že existuje jiný svět, ve kterém kouzla a bytosti v něm žijící byly na denním pořádku. Že se zde skrývá jeho ztracená sestra, o které dříve neslyšel a že se stane součástí skupiny lidí, elfů, urgalů, trpaslíků a draků, aby pomohl v boji proti impériu vedené bývalým Jezdcem Galbatrixem.

Když nad tím tak přemýšlel, připadalo mu to všechno jako vystřižené z mudlovského fantasy románu. Přetočil se na bok a zavzpomínal na svou první návštěvu Ellesméry, na rozhovor královny s dcerou Aryou a Oromisem, na první putování přes Alagäesii a zběsilý úprk před vojáky Království přes Dračí hory, na krušné chvíle, které jeho kamarád Neville zažíval při výcviku v elfských lesích a na poslední rozhovor s Nasuadou. Rada se rozhodla vyhovět vašim požadavkům. Vaše argumenty jsme pečlivě zvážili a došli jsme k názoru, že jsou oprávněné a podložené nenapadnutelnými fakty. Smíte odjet ihned poté, co dostaneme zprávu o Galbatorixově a Šruikanově přítomnosti. Mějte však na paměti, že cesta nebude jednoduchá. Musíte být ve střehu každou vteřinu vaší cesty. Srdce Království je nevyzpytatelné a nebezpečí může číhat schované na takových místech, kde byste je normálně nečekali. Vraťte se brzy, vaši pomoc budeme potřebovat. Spoléháme na vás.

Její slova se mu převalovala v hlavě písmenko po písmenku. Byl rád, že rozum zvítězil a Nasuada jim dala požehnání k záchranné cestě. Nicméně cítil podivné bodání ve středu svého žaludku.

Bál se. Poprvé od jeho návštěvy této země se bál. Strach mu koloval v žilách místo krve, která už dávno ztuhla. Děsivá představa smrti, která může postihnout jeho, jeho přátele nebo sestru byla tak intenzivní, že mu bránila v uvažování či jakékoliv jiné činnosti.

Obrázky následků jeho neúspěchu byly jako černobílý film, který mu někdo cizí a neviditelný promítal v hlavě. V každém záběru byla čitelná spousta utrpení, strachu a beznaděje. Vnitřnosti se mu pozvolna scvrkávaly do menších a menších, až měl pocit, že mu žádné nezbyly.

Nakonec mu víčka klesla a jeho třesoucí se tělo ochablo úplně. Vyčerpáním konečně usnul.

Druhého dne se s Leorinem vydali do zbrojovny, kde už na něj čekal Oromis s Aryou a velitelem třetí pěší roty, Kahelem. Každý ke své hůlce vyfasoval navíc malý meč, vyrobený trpaslíky z té nejušlechtilejší oceli, ochrannou kroužkovou vestu a brnění, které je má chránit před obyčejnými útoky. Na hlavě jim spočívaly helmy s Vardenskými erby, když procházeli kolem draka.

Leorina oblékli do zvláštního brnění, jaké měla na sobě také Safira, která s Eragonem dorazila o chvíli později. Brnění bylo lehké jako pírko, ale zároveň pevné jako skála a jen tak obyčejným mečem nebo šípy se nedalo propíchnout. Dárek od mistrů kovářů, trpaslíků z oddílu krále Hrotgara, který před lety padl v boji na Hořících pláních rukou Eragonova bratra, Murtaga.

O pár hodin později již všude kolem burácela bitva mezi Impériem krále Galbatorixe a Vardenskými spojenci. Podle plánu byl Harry s Hermionou, Ronem a Dracem schovaný na kraji lesa, kde vyčkávali své chvíle.

Leorin se vznášel jen kousíček od nich, aby na ně dohlížel, kdyby se dostali do potíží. Chrlil oheň na všechny strany a svým řevem vyplašil nejednoho vojáka, poletujícího pod ním na planině.

Kolem dokola řinčel kov, jak se meče různých lidí a bytostí střetávaly a vytvářel zvláštní melodické tóny, které se shlukovaly dohromady s hysterickými a bojácnými výkřiky či chrabrými pokřiky bojujících.

Všichni čtyři zírali na dění na louce asi půl kilometru daleko od jejich úkrytu. S hrůzou sledovali jak vojáci mlátí meči hlava nehlava a rudé skvrny zdobí zelené pláně. Ještě nikdy neviděli tolik krve. Bylo to nechutné a Harry brzy následoval Hermionu, která už notnou chvíli civěla druhou stranou do hlubin lesů, aby tak zabránila děsivým obrazům následků kruté války.

Bylo to naprosto odlišné od bitvy u Zmijozelova sídla. Přinejmenším nebyla louka pokrytá krví a kolem se nelinul jemně železitý pach, který vyvolával pocit dávení. Čarodějky a kouzelníci umírali ve velkém, ale tahle bitva spíše připomínala jatka, a to na obou frontách.

Když se pach krve dostal až k nim, Hermiona nevydržela a vyvrátila svou snídani opodál za vysokým jehličnanem. Ron ji brzy následoval, a tak Harry zapátral v paměti a vykouzlil pomyslnou bublinu, která je uvěznila uvnitř, bez vlivu okolního světa. Konečně se mohli v klidu usadit, aniž by je silný vítr štípal do tváří. Vzduch se pročistil a bylo znatelné, že se jim ulevilo.

„To je hrůza,“ postěžovala si Hermiona se slzami v očích. Ještě včera nás vítali, mávali nám a vykřikovali pozdravy a dneska mnoho z nich umřelo, nebo teprve padne. Je to jako dívat se na horor, který najednou oživnul, všichni aktéři vylétli z plátna a masakrují se před nic netušícími diváky v kině.“

Nikdo další nepromluvil, ale všichni s ní souhlasili, ikdyž Ron s Dracem stále přemítali, co je to proboha kino. Jednoduše jen nebyli schopni slova.

Seděli uzavření v bublině a se strachem vyčkávali Leorinova znamení, kdy se budou moci vydat na cestu do Urú’baenu, kde podle nejnovějších informací vězní Aimée.

Bitva trvala již několik hodin. Čtyři draci létali sem a tam a vytvářeli na zkrvaveném nebi barevnou duhu. Na třech z nich viděl Harry jejich Jezdce, jen na zeleném bylo jen prázdné sedlo.

Přál si, aby se jim plán povedl a jeho sestra se živá a zdravá vrátila do svého sedla a po Leorinově boku vybojovala pro Alagäesii vítězství. Bylo to tak jednoduché, ale přesto složité.

Teprve když se začalo smrákat, ozval se ohromný řev, který přicházel z dálky za lesem. Nepatřil ani Leorinovi, ani Safiře, Glaedrovi či Coiranovi. Tvor, který jej vydal se na obloze přibližoval jako vystřelený šíp. Červená tečka se pohybovala ohromnou rychlostí, jako by ji pohánělo hned několik silných větrů.

Murtag se svým drakem Trnem přistál na opačné straně fronty a připojil se ke svým vojákům, jejichž počet se enormně snížil poté, co se do bitvy zapojili další tři draci. Na očích mužů se objevil výraz úlevy a vděku, když se konečně mohli spolehnout na vzdušnou pomoc. Trn byl silný a s Murtagem tvořili nebezpečný pár, který měl tolik síly a energie, že se vyrovnal Safiře a Leorinovi dohromady.

Vzlétli k nebi tak rychle, že je vojáci spojenců sotva stihli zaregistrovat a už se spustila salva létajícího ohně, který se jako zlatý déšť spouštěl k zemi na druhé frontě. Vardenové a Surďané v první linii se rozutekli před padajícími kapičkami ohně a snažili se ukrýt za svými štíty.

Dělostřelci se opět probrali k životu a na královské vojsko zaslali v odpověď salvu zapálených koulí, které ihned po přistání smetly několik lidí s luky a šípy.

Buďte připraveni. Počítám, že Murtag již kontaktoval Galbatorixe o Glaedrově a Coiranově zmrtvýchvstání. Pokud jsme jej dobře odhadli, opustí Uru’bean v co nejbližší době a osobně se přiletí přivítat s naší novou pomocí, aby ji mohl zlikvidovat. Arogance některých lidí nezná mezí.

Leorin se opět stáhl a pokračoval v bitvě. Jak si však mohl Harry všimnout, držel se stranou od hlavních útoků, které přenechal ostatním svého druhu a vyčkával Šruikanův přílet. Musel si být jistý, že pronikne nespatřen, aby získali náskok, který tak žalostně potřebují.

Zbylí tři draci se jali zaútočit na Murtaga s Trnem, aby jej co nejvíce oslabili. Nalétávali na ně ze všech stran a ačkoliv byl Trn obratný, mnohdy mu to nestačilo. Z jeho zadní nohy odkapávala tmavě červená tekutina a drak se svíjel v bolestech.

Víc již Harry nespatřil, protože všichni draci zmizeli za kopcem, kde pokračovali v útocích.

A pak se to ozvalo. Dlouhý, uši drásající zvuk.

Roh, který upozornil na blížící se nebezpečí, byl až příliš hlučný a jeho tóny se nesly krajinou stejně podrážděně jako škrábání nehtů o sklo. Na obou frontách to vzbudilo povznesení.

Zatímco v řadách královského vojska vypuklo veselí a bujaré dovádění, spojenci začali hystericky vykřikovat a několik se jich rozprchlo pryč.

Všichni v bublině tušili, co se děje, ale ani jeden se to neodvážil vyjádřit slovy.

Harry zkoprněle civěl před sebe a vyčkával, kdy se Leorin objeví nad nimi. Přišel jejich čas. Cítil to. Odhodlání jej neopustilo, ačkoliv jeho tělo bylo ztuhlé strachy. Už není cesty zpět. Vydají se do Galbatorixova hradu stůj co stůj.

„Pane bože,“ Hermiona vykřikla tak hlasitě, až ostatní nadskočili.

„Podívejte se támhle.“

Ukázala na přibližující se tečku, která se vrhala přímo na bílého, zlatého a modrého draka. Červený drak zmizel za horami, kam se zřítil po nárazu do skály.

„Je větší než Glaedr i Coiran,“ podotkl bázlivě Ron třesoucím se hlasem.

Měl pravdu. Černý drak byl dvakrát tak větší než Safira a při rozpětí křídel by se mohl vyrovnat mudlovskému letadlu. Jeho řev byl ohlušující. Střemhlav se řítil na draky spojenců, kteří drželi pevnou linii a pokoušeli se mu v nárazu zabránit.

Všichni vojáci přestali bojovat a zírali na oblohu, kde se nyní odehrávala zcela odlišná bitva. Válka mezi draky.

„Doufám, že se Nevillovi nic nestane.“

Hermionina otázka přiměla Harryho žaludek udělat kotrmelce. Úplně totiž zapomněl, že jeho kamarád nyní čelí obrovskému nebezpečí.

Jsem nad vámi. S Aryou přistaneme na protější louce. Musíme si pospíšit.

Harry zrušil bublinu, která je chránila před okolními vlivy a poté se s přáteli vydal k místu, kde Leorin s elfkou právě přistávali.

Arya mrštně vyskočila ze sedla a pomohla Harrymu a Ronovi nahoru. Ještě, než se oba stačili připoutat, drak máchl křídly a v další vteřině už se všichni tři vznášeli ve vzduchu. Tři osoby pod nimi se stávaly stále menšími a menšími, dokud jim z dohledu nezmizeli úplně.

„Je mi celkem fuk, co se stane s Malfoyem, ale doufám, že Hermiona bude v pořádku. Mám strach nechávat ji tady, když se objevil Šruikan.“

Ron křičel z pln hrdla, aby překřičel silný vítr, který se zvedl. Byli již pěkný kus od planiny a mířili přímo do srdce Království.

Neměj stran. Arya se o ně postará. Budou bojovat jen na pěších zónách a z úkrytu, aby na ně vojáci nemohli. Za pár hodin budeme--- doufám-- zpět. Budou potřebovat každou pomocnou ruku, když se do boje zapojil i Galbatorix. Musím přiznat, že z toho Šruikana jde strach, ačkoliv trochu jej lituji. Nemá to lehké.

Jak to myslíš? Harry se ani nesnažil křičet. Nechal své myšlenky volně poletovat ve své hlavě, aby je Leorin snáze pochytil.

Šruikan není právoplatným drakem Galbatorixe. První drak toho Křivopřísežníka byl zabit v jedné z bitev a druhý mu byl odmítnut vydán, a tak se rozhodl ukradnout vejce a postavit se proti Dračím Jezdcům. Použil na vejce několik kouzel a vylíhl se mu Šruikan. Je ke Galbatorixovi připoután jen mocnými kouzly, které úplně zničily podstatu jeho duše. Je svým způsobem chudák. Nemá na výběr. Jediné vysvobození z jeho utrpení je smrt.

To je hrozné.

Takže jej potkal stejný osud jako Coirana?

V jistém ohledu velmi podobný, Rone. Ale Coiranův život se dal zachránit. Ten Šruikanův je bohužel ztracen navěky. Pokud Galbatorix padne, padne i drak. Není jiná možnost. V případě Coirana to bylo jiné, jeho jezdec padl a on byl černými kouzly zamrazen, aby nezhynul.

Raději být mrtvý, než být ve službách toho zrádce a vraha vajec. Leorin ukončil svou řeč a zahnul doprava.

Louky měli již daleko za sebou. Drak uháněl tak rychle jak jen mohl, aby se vyhnul potížím a získal náskok. Chtěl si být jistý, že se do hradu dostane dřív, než si Galbatorix uvědomí, že jeden z draků zmizel. Ani se nesnažili ukrývat se v mracích. Drželi se nízko u země jen na takovou vzdálenost, aby se vyhnuli korunám stromů.

Když prolétli nad některým městem, lidé si na ně zděšeně ukazovali a prchali do svých příbytků, aby se před krvelačnou bestií z nebes schovali. Patrně nejsou zvyklí na to, že se jejich krajem potlouká obrovský drak, který má ještě ke všemu na spěch, takže se prožene kolem všeho jako šíp z luku a sfoukne slaměné střechy chudých obyvatel Království pouhým máchnutím křídel.

Harry by si rád prohlédl krajinu kolem, aby se o Alagaësii dozvěděl víc, ale v takovém spěchu měl co dělat, aby udržel oči otevřené. Silné nárazy větru mu způsobovaly pálení očí a po stranách obličeje mu stékaly slané potůčky.

Za chvíli budeme na místě.

Nemýlil se. Za necelé dvě hodiny proletěli skrz několikero lesů, hor a údolí, skrz velká města či jen malinké vesničky sestávajíce z pouhých několika chatrčí a farem chudšího obyvatelstva.

Je přímo před námi. Uru’bean… město, jehož krása a sláva v dobách Dračích Jezdců neznala hranic. Bylo to hlavní město Jezdců. Nyní je z něj hlavní útočiště toho Křivopřísežníka.

Jak se tam dostaneme?

Snadno. Leorin obrátil svůj směr a začal se přibližovat k jedné z hradeb, které dominovala velká věž.

Střemhlav se vrhnul přímo k jednomu boku, jenž dosud nebyl osvětlen pochodní a vypadal zcela liduprázdně. Na Alagaësii se snesla tma a celé království pohltila temnota. Několik vojáků stálo na vedlejších hradbách, ale vypadalo to, že město není příliš chráněno.

 Pochopitelně nikdo z místních neočekával nebezpečí ze strany nepřátel, když všichni bojují na planinách několik kilometrů jižním směrem, a tak se vojáci poflakovali po ulicích, dováděli se ženami a napájeli svá hrdla v místních podnicích. Těch několik málo vojáků, kteří zůstali ve službě, Harry s Ronem hravě omráčili kouzly, takže se jim podařilo nenápadně proklouznout dovnitř.

Ulice byly, až na několik hlavních tras, prázdné a pusté, což jim usnadnilo cestu ke Galbatorixovu hradu. Pomalu se plížili městem, jak nejtišeji jen dokázali. Sem tam se museli na chvíli zastavit a zaposlouchat se do přibližujících se zvuků, které se vždycky vypařily a vydaly se opačným směrem, jakmile byly až příliš blízko. Nakonec se jim však podařilo dojít až k hlavní bráně, kterou střežili dva vojáci v rudě červených tunikách.

„Vypadá to, že jsme měli celkem štěstí,“ podotkl Ron, jakmile se schovali za roh obchodu s kořením, zatímco Leorin se s námahou krčil za nimi, aby na sebe neupoutal pozornost. Už tak bylo velmi nebezpečné ploužit se ulicemi s obrovským zeleným drakem. Nicméně Ronova slova byla namístě – opravdu je provázelo štěstí, což Harryho z nějakého důvodu znepokojovalo.

O chvíli později se ukázalo proč.

„To bych neřekl,“ prohodil hlas, vycházející z vedlejší ulice. Byl hluboký a chladný. Linul se k nim jako zkažený vzduch a Harry s Ronem polekaně uskočili k Leorinovi.

Muž vyšel do záře měsíčního světla s úsměvem od ucha k uchu, v rukou mu zářila červená čepel elfského meče a za jeho zády se pohnulo něco obrovského, krvavě rudého a vycenilo to ostré bílé zuby.

„Asi budou hody,“ zapištěl Ron a celý se roztřásl.

Je fajn, že ani v takových situacích neztrácí smysl pro humor, pomyslel si Harry, když se drakova červená hlava obrátila a jeho zuby se zatřpytily v měsíčním paprsku.

print Formát pro tisk

Komentáře rss


, - odpovědět
Po dlouhe dobe jsem zavital na Tve stranky a co nevidim, pokracujes v me oblibene povidce. Pribeh se rozbehl zajimavym a neokoukanym smerem. Tve napady jsou skvele a zajimave. Uz se tesim na dalsi kapitoly.
, Re odpovědět
kapitola úplně suprová moc se těšim další kapitolu

© 2008 - 2011 Sarah * Design made by Cathia